ECLI:CZ:US:2011:2.US.2741.10.1
sp. zn. II. ÚS 2741/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky KOSMOPOL, spol. s r. o., se sídlem Havlíčkova 494, Kopřivnice, IČ: 19014651, zastoupené Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem se sídlem K Nemocnici 18, Nový Jičín, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí č. j. 12 C 113/2005-217 ze dne 20. 4. 2007, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 677/2007-284 ze dne 14. 4. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 4609/2008-308 ze dne 29. 6. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatelka domáhala po žalované EFIOS spol. s r. o. zaplacení částky 275.625,- Kč s příslušenstvím. Jednalo se o poddlužnickou žalobu, kterou stěžovatelka podala v návaznosti na jednání žalované, jež se nepodřídila tzv. arrestatoriu, vyplývajícímu z usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 50 E 1140/99-8 ze dne 31. 5. 1999, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 945/99-19 ze dne 31. 3. 2000, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí pro oprávněnou - stěžovatelku, proti povinnému D. M. pro částku 396.750,- Kč s příslušenstvím přikázáním pohledávky, kterou má povinný za žalovanou na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 4. 1999, a navzdory v rozhodnutí stanovenému zákazu povinnému plnit z titulu předmětné pohledávky zaplatila mu postupně částku 275.625,- Kč.
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem (dále jen "okresní soud") č. j. 12 C 113/2005-217 ze dne 20. 4. 2007 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně, stejně jako v předchozím řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 26/2002 (v němž rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 27. 1. 2003 a potvrzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2003 byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 903/2004-128 ze dne 27. 5. 2005), dovodil, že smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 4. 1999 je absolutně neplatná pro neurčitost co do vymezeného předmětu nájmu, pro nedostatek souhlasu druhého spoluvlastníka nemovitosti k jejímu zavření a konečně i pro nedostatek souhlasu příslušného správního orgánu uděleného ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění rozhodném (dále jen "zákon č. 116/1990 Sb."). Okresní soud dále dovodil, že poddlužnická žaloba je co do základu uplatněného nároku důvodná, neboť pohledávka povinného za žalovanou existovala, byť z titulu bezdůvodného obohacení, které vzniklo v důsledku užívání nebytových prostor žalovanou na základě neplatné nájemní smlouvy. K zamítnutí žaloby ho však vedla skutečnost, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně výše tohoto bezdůvodného obohacení, přestože byla opakovaně podle §118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), ze strany soudu vyzvána k označení či předložení důkazů k prokázání výše pohledávky a poučena o následcích nesplnění této výzvy.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 11 Co 677/2007-284 ze dne 14. 4. 2008 odvolací řízení ohledně částky 51.188,- Kč s příslušenstvím zastavil, ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatelkou nově navržené důkazy, dva znalecké posudky k prokázání výše bezdůvodného obohacení, neprovedl s odkazem na ustanovení §205a odst. 1 občanského soudního řádu, neboť se jednalo o nepřípustné novoty.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala stěžovatelka dovolání, opíraje jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 20 Cdo 4609/2008-308 ze dne 29. 6. 2010 odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka se závěry přijatými obecnými soudy nesouhlasí, což dala najevo v ústavní stížnosti. Podle jejího názoru nesprávně posoudily otázku platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 4. 1999, když akceptovaly údajně nepodložené a vymyšlené názory žalované. Stěžovatelka odkazuje na svou argumentaci, předloženou v řízení před obecnými soudy, v níž setrvává na stanovisku, že nájemní smlouva nepostrádá žádné podstatné náležitosti dle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. a §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. V řízení před obecnými soudy shledává stěžovatelka vady, neboť "nebyly beze zbytku a ve všech souvislostech vyřešeny podstatné náležitosti ve vazbě na platnost nájemní smlouvy a povinnost žalované respektovat exekuční výměr".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti, proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách.
Stěžovatelka namítla porušení čl. 36 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu. V projednávané věci je tento postup upraven v části třetí, hlavě první, druhé a čtvrté občanského soudního řádu, který stanoví pravidla pro průběh řízení a rozhodování v prvním stupni, a pravidla tohoto postupu zavazují jak účastníka řízení, tak i soud. Stěžovatelka však stanovený postup nedodržela, neboť, ač poučena o následcích, na výzvu nalézacího soudu k vylíčení rozhodujících skutečností ohledně výše bezdůvodného obohacení, a tedy výše pohledávky, jejíhož zaplacení se z titulu poddlužnické žaloby domáhala, nereagovala. Stěžovatelka tak neučinila ani poté, kdy jí byl znám právní názor Krajského soudu v Ostravě, vyjádřený v usnesení č. j. 11 Co 216/2006-203 ze dne 28. 11. 2006, kterým zrušil první vyhovující rozsudek okresního soudu č. j. 12 C 113/2005-171 ze dne 16. 1. 2006 právě z důvodu, že soud prvního stupně stěžovatelku dle §118a odst. 3 občanského soudního řádu sice poučil o nutnosti doplnění důkazů o výši bezdůvodného obohacení, ale pochybil, pokud žalobě vyhověl, aniž stěžovatelka svoji procesní povinnost splnila.
Ve světle výše řečeného Ústavní soud neshledává porušení vytýkaného ústavně zaručeného práva stěžovatelky. Obecné soudy v posuzované věci postupovaly výlučně v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy a současně i v mezích ústavnosti. Stěžovatelce nebylo jakkoliv bráněno, aby svá práva před soudem hájila. Ústavní soud připomíná obecně platnou právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt ("práva náležejí bdělým"), která vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem bude aktivně usilovat v souladu s hmotnými i procesními normami o ochranu svého práva. Pro stěžovatelku nepříznivý výsledek řízení Ústavní soud nehodnotí jako protiústavní zásah obecných soudů do základních práv, nýbrž jako důsledek stěžovatelkou, resp. jejím právním zástupcem nevhodně volených postupů v řízení.
Rozporuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti právní závěr obecných soudů stran neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor, nelze její argumenty hodnotit jinak, než jako pouhou polemiku s rozhodnutími obecných soudů a nelze jim ani přisvědčit. Ústavní soud odkazuje na napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010 a v něm vyjádřený názor, podle něhož otázku platnosti předmětné smlouvy, jež byla uzavřena před 3. 12. 1999 v rozporu s ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. bez předchozího souhlasu obecního úřadu, vyřešil odvolací soud v souladu s rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1895/2002 ze dne 20. 1. 2004.
Je tedy namístě shrnout, že se stěžovatelce existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, Ústavnímu soudu proto nezbylo než její ústavní stížnost jakožto návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu