ECLI:CZ:US:2011:2.US.2748.11.1
sp. zn. II. ÚS 2748/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A., se sídlem L-111 5 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer 2, Lucemburské velkovévodství, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem AK v Brně, Koliště 55, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. srpna 2009 č. j. 20 Cdo 5345/2007-178, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu České republiky, a to pro porušení jejích práv zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 3, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovité věci povinného. Okresní soud v Karviné následně (po vydražení) provedl usnesením ze dne 23. května 2007 č. j. 47 Nc 756/2005-118 rozdělení podstaty ve výši 1.100 000 Kč dle skupin ve smyslu §337c o. s. ř.; na úhradu pohledávky stěžovatelky jí přiznal částku 453 157,10 Kč.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. srpna 2007 č. j. 9 Co 628/2007-129 změnil prvostupňové rozhodnutí a stěžovatelčinu celou pohledávku v rámci druhé skupiny rozšířil na 457.757,10 Kč o částku odpovídající výši nákladů řízení vynaložených do rozvrhového jednání a spočívající v zastoupení advokátem (tj. 4.600,- Kč).
Odvolací soud vyložil, že úhrada úroků, úroků z prodlení nebo poplatku z prodlení v řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí má dvojí režim, ustanovení §337c odst. 4 věta první o. s. ř. Starší úroky či poplatky z prodlení se řídí samostatným pořadím s tím, že nejprve budou uspokojeny pohledávky zařazeny do téže skupiny. V tomto případě celá rozdělovaná podstata byla takto vyčerpána, proto nemohou již být v témže řízení uspokojeny pohledávky zástavního věřitele - stěžovatelky za starší úroky z prodlení.
Stěžovatelka podala dovolání, kde nesouhlasila s tím, že by pro část úroků za dobu starší tří let neměl být pro pořadí ve třetí skupině rozhodující den vzniku zástavního práva, když zástavní právo se vztahuje jak na jistinu, tak na celé příslušenství bez ohledu na jeho stáří. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. srpna 2009 (20 Cdo 5345/2007-178) dovolání zamítl, když se ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky a závěry stěžovatelky pojatými do opravných prostředků, stěžovatelka tvrdila, že výklad ustanovení §337c odst. 4 a 5 o. s. ř. je extenzivní, vybočující z ústavněprávního rámce. Dle jejího názoru Nejvyšší soud není povolán k dotvoření práva.
Stěžovatelka uvádí, že celá pohledávka (jistina i příslušenství) byla zajištěna zástavním právem k nemovité věci a měl jí tedy náležet celý výtěžek patřící do třetí skupiny (tj. v rámci prvního pořadí určeného dnem vzniku zástavního práva). Uvádí, že dle §337c odst. 5 o. s. ř. se pořadí "pohledávky" (nikoliv jen "jistiny") zajištěné zástavním právem určuje dle dne vzniku zástavního práva; toto ustanovení přitom neomezuje věřitele v tom, že by snad část pohledávky (část jejího také zástavou zajištěného příslušenství) neměla být pro procesní účely zajištěna zástavním právem a mít tedy stejné prioritní postavení jako jistina. Stěžovatelka shledává rozpor v odst. 4 a 5 uvedeného ustanovení občanského soudního řádu. Tento však dle ní nemůže odvolací a Nejvyšší soud překlenout výkladem tak, že zatímco v hmotném právu je zástavním právem zajištěna celá pohledávka (včetně celého příslušenství), pro účely procesní (tj. rozvrhu) soudy části příslušenství staršímu tří let pořadí určené dnem vzniku zástavního práva upřou. Stěžovatelka má tak za to, že výklad Nejvyššího soudu je extenzivní a libovolný (nevyplývá z výslovného znění ustanovení občanského soudního řádu ani z jejich smyslu a vzájemných souvislostí) na újmu stěžovatelky, která byla bdělá a zajistila celou svou pohledávku zástavním právem a očekávala tedy plné uspokojení. Dle stěžovatelky výklad Nejvyššího soudu vede k nadbytečnosti odstavce 5 uvedeného ustanovení a důsledkem výkladu je v podstatě možnost přihlásit do výkonu rozhodnutí pouze jistinu a příslušenství nikoliv starší tří let, neboť příslušenství starší není vykonatelné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že není další instancí obecného soudnictví a není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, pokud neshledá zásah do základních práv stěžovatele. Ústavní soud zpravidla zasáhne tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva či svobody. Taková situace se však v dané věci nepodává.
Otázkou (námitkou), kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti nastoluje, se již dostatečně zabýval odvolací i Nejvyšší soud, které provedly výklad podústavního práva - §337c o. s. ř. (i s ohledem na dosavadní soudní praxi) a tento dostatečně vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí. To, že stěžovatelka zastává jiný názor na interpretaci daného ustanovení (jeho odstavců nahlížených jednotlivě i ve vzájemné souvislosti), ještě neznamená, že obecné soudy svým výkladem vybočily z ústavních kautel.
Ústavní soud není povolán k výkladu podústavního práva, když tato "role" je svěřena obecným soudům a v nejvyšší instanci pak Nejvyššímu soudu, který plní rovněž funkci sjednocovatele judikatury. Interpretace odvolacím a Nejvyšším soudem zastávaná přitom nezasahuje do stěžovatelčiných základních práv (zejména práva vlastnického či do legitimního očekávání majetku, jak stěžovatelka naznačuje). Je třeba uvést, že skutečnost, že v dané věci prioritu určenou dnem vzniku zástavního práva nesdílelo dle odst. 4 příslušenství jistiny starší tří let, ještě neznamená, jak mylně uvádí stěžovatelka, že by toto "starší příslušenství" nebylo předmětem rozvrhu a bylo tedy nevymahatelné/neuspokojitelné (stěžovatelka uvádí, že je "nevykonatelné"). Jak vyplývá již z usnesení Nejvyššího soudu, i toto "starší příslušenství" je předmětem rozvrhu, avšak má jiné pořadí - v případě stěžovatelky čtvrté pořadí (v rámci ovšem stejné rozvrhové skupiny).
Ústavní soud konstatuje, že výklad provedený Nejvyšším soudem se nejeví ani libovolný a ani nahodilý, když je zřejmé, že Nejvyšší soud a před ním i odvolací soud postupovaly dle procesněprávního ustanovení §337c o. s. ř. a všechny jeho odstavce vyložily ve vzájemné souvislosti, přičemž úvahy a závěry dostatečně rozvedly ve svých rozhodnutích. Závěrem je možno uvést, že se ve věci spíše jeví, že námitky stěžovatelky směřují nikoliv proti výkladu soudů, ale v podstatě proti tomu, že se zákonodárce v odst. 4 předmětného ustanovení rozhodl zohlednit u příslušenství pohledávky časové hledisko.
Ústavní soud nemá za to, že by výklad Nejvyššího soudu představoval zásah do stěžovatelkou namítaných ústavně zaručených práv, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2011
Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně senátu