ECLI:CZ:US:2011:2.US.279.11.1
sp. zn. II. ÚS 279/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti 1) J. H., 2) Ing. V. H., zastoupených Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010 č. j. 25 Cdo 3618/2008-107, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2008 č. j. 22 Co 550/2007-86 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 9. 2007 č. j. 17 C 187/2004-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 1. 2011 a doplněnou dne 20. 10. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Stěžovatelé obsáhle rekapitulují průběh exekučního řízení i řízení o nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Vyslovují názor, že soudy všech stupňů postupovaly při svém rozhodování způsobem, který je v příkrém rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Upozorňují na to, že vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které dosud není pravomocné, je nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., proto jim svědčí nárok na náhradu uplatněné škody. Nelze jim ani odepřít škodu spočívající ve vynaložených nákladech exekuce s poukazem na rozpor s dobrými mravy, neboť v důsledku nesprávného úředního postupu, kdy jim bylo znemožněno splnit soudně uloženou povinnost dobrovolně, došlo k reálnému snížení jejich majetku navýšením vymožené částky o náklady exekuce. Stěžovatelé považují za nepřípustný a protiústavní takový postup státních orgánů, kdy je bez existence pravomocného rozhodnutí jako podkladu pro takový postup jednostranně zasaženo do majetkové sféry jednotlivce. Pokud dovolací soud ve vztahu k nároku na náhradu škody spočívající ve splnění soudním rozhodnutím stanovené povinnosti konstatoval, že stěžovatelům nevznikla škoda, takový závěr dle stěžovatelů nerespektuje existenci procesních pravidel a právo účastníků na spravedlivý proces. Stěžovatelé jsou rovněž toho názoru, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s pravidly spravedlivého procesu, když nezohlednily návrhy stěžovatelů vznesené v exekučním řízení, resp. přistoupily k nim liknavě. Pokud by se návrhy řádně a včas zabývaly, ke vzniku škody by vůbec nemuselo dojít.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 17 C 187/2004 bylo zjištěno následující:
Stěžovatelé se proti státu domáhali náhrady škody, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávně vyznačené doložky právní moci na rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 25. 1. 2000 č. j. 7 C 1459/98-82, kterým jim byla uložena povinnost k zaplacení částky 245.000,- Kč s přísl. Škoda měla představovat exekučně vymoženou pohledávku, která byla předmětem nalézacího řízení, její příslušenství a náklady nalézacího a vykonávacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. O odvolání stěžovatelů rozhodl Městský soud v Praze druhým napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právními závěry učiněnými soudem prvního stupně a konstatoval, že v případě nároku na náhradu škody představující vymožené plnění na základě nepravomocného exekučního titulu by mohlo jít o odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí, jejíž podmínkou je zrušení takového rozhodnutí, což se v posuzovaném případě nestalo a žaloba byla proto podána předčasně. Jedinou škodu za nesprávně vyznačenou doložku právní moci na rozhodnutí, což lze posoudit jako nesprávný úřední postup, by představovaly náklady exekuce. Protože však stěžovatelé k tvrzení, že vykonávaný rozsudek nebyl řádně doručen, přikročili se značnou prodlevou, když do té doby se jejich zmocněnec choval tak, jakoby mu rozhodnutí odvolacího soudu doručeno bylo, soud s odkazem na výkon práva v rozporu s dobrými mravy uvedl, že nelze přiznat ani případný nárok na náhradu škody v podobě nákladů exekuce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud toto dovolání dalším napadeným rozhodnutím odmítl, neboť dospěl k závěru, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, vzhledem k tomu, že není důvod pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Po zvážení stížnostních námitek i odůvodnění napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelé se domáhají přezkoumání napadených rozhodnutí, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů, neboť argumenty ve stížnosti uvedené jsou v zásadě opakováním námitek uplatněných v předchozím řízení.
Ústavní soud, vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy), připomíná, že v zásadě není povolán k výkladu jednoduchého (podústavního) práva, neboť ten náleží soudům obecným. Především Nejvyšší soud má za úkol zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování zaujímá stanoviska, resp. soudní judikaturu sjednocuje v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu a v rámci tohoto oprávnění činí výklad podústavního práva (srov. ustanovení §14 a násl. zákona o soudech a soudcích). Nahrazovat tuto roli Ústavnímu soudu nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Jak bylo již konstatováno výše, Nejvyšší soud neshledal důvod k závěru o zásadním právním významu otázek, nastolených stěžovateli v dovolání. Přesto se věcí zabýval a stejně jako soud odvolací z dosavadní soudní judikatury, na niž odkázal, dovodil, že podmínka odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí jako nezákonné zrušeno, což se v projednávané věci nestalo. V souladu s ustálenou judikaturou sice dospěl ke stejnému závěru, který zastávají i stěžovatelé, že okolnost, že na základě nesprávně vyznačené doložky právní moci byla provedena exekuce na majetek stěžovatelů, je nepříznivým důsledkem nesprávného úředního postupu, jak však dále vysvětlil s odkazem na definici škody upravenou v ustanovení §442 odst. 1 obč. zák., v případě exekuce provedené na základě předčasně vyznačené doložky právní moci by se o odškodnitelnou majetkovou újmu mohlo jednat, jestliže nebýt této nesprávnosti, nedošlo by vůbec ke splnění soudním rozhodnutím stanovené povinnosti (i v této souvislosti odkázal na příslušnou soudní judikaturu). Škoda by tedy stěžovatelům vznikla pouze tehdy, jestliže by bylo prokázáno, že žalovanou částku nebyli vůbec povinni zaplatit, a že tak učinili pouze v důsledku nesprávně vyznačené doložky právní moci. Stěžovatelé však nic takového v dovolání netvrdili, a nečiní tak ani v ústavní stížnosti, když pouze vyjadřují přesvědčení, že v důsledku nesprávného úředního postupu (předčasně vyznačené doložky právní moci) jim nárok na náhradu uplatněné škody svědčí. Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl ke stejnému závěru jako odvolací soud, že stěžovatelům za takové situace škoda nevznikla, neboť provedení exekuce na jejich majetek na základě nezrušeného exekučního titulu, byť s nesprávně vyznačenou doložkou právní moci, se nemohlo negativně odrazit na jejich povinnosti předmětné částky zaplatit, tedy potažmo na jejich majetkovém stavu, Ústavní soud neshledal, že by uvedený závěr byl výsledkem interpretace svévolné.
Ústavní soud se neztotožňuje ani s názorem stěžovatelů, že jim nelze odepřít náhradu škody představující vynaložené náklady exekuce s poukazem na výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, že otázka dobrých mravů musí být posuzována z hlediska konkrétního případu v daném čase a na daném místě, a to ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům tak přísluší výhradně obecným soudům, kterým s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je zde dána možnost uvážení (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 151/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatelé přes vadu v doručení věděli o existenci rozhodnutí odvolacího soudu. Jejich zmocněnec se totiž v řízení choval, jakoby mu rozsudek byl dne 19. 12. 2000 řádně doručen, neboť proti němu podal v zákonné lhůtě dovolání, v němž tento rozsudek označil nejen spisovou značkou, ale i uvedením správného čísla listu, na němž se v soudním spisu nachází, které by bez jeho faktického obdržení nemohl zjistit. V dovolání vůbec absenci řádného doručení rozsudku nenamítal, takže soud správně vycházel ze zprávy pošty o tom, že zásilka obsahující rozsudek byla zmocněnci doručena do vlastních rukou oproti předložení občanského průkazu. Skutečnost, že mu rozsudek nebyl doručen, pak stěžovatelé začali namítat se značnou prodlevou, poprvé až 4. 9. 2002. Protože tyto úvahy soudů, podrobně popsané v odůvodnění napadených rozhodnutí, jsou podloženy konkrétními skutkovými zjištěními, přičemž nejde o svévolnou aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., Ústavní soud neshledal důvod, aby v tomto směru učiněné závěry obecných soudů jakkoli přehodnocoval.
Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak konstatuje, že odvolací soud i soud dovolací interpretovaly příslušné normy ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily. Sama skutečnost, že své závěry opřely o právní názor, s nímž stěžovatelé nesouhlasí, nezakládá porušení práva na spravedlivý proces ani jiných práv zaručených ústavními zákony.
Námitky, směřující proti samotnému exekučnímu řízení a v něm vydaným rozhodnutím, Ústavní soud přezkoumávat nemůže, neboť je vázán petitem ústavní stížnosti, v němž se navrhuje zrušit toliko rozhodnutí vydaná v řízení o náhradu škody. Dodržením základních zásad spravedlivého procesu v exekučním řízení by se mohl zabývat pouze za předpokladu, že by proti rozhodnutím vydaným v exekučním řízení či proti tvrzenému zásahu příslušného soudu v uvedeném řízení byla podána v zákonné lhůtě ústavní stížnost, což se však nestalo.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu