ECLI:CZ:US:2011:2.US.2790.10.1
sp. zn. II. ÚS 2790/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti P. M., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. 11 Td 30/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 27. 9. 2010 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo rozhodnuto o tom, že se dle §25 tr. řádu trestní věc stěžovatele a jeho spoluobviněných, vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 1/2010 tomuto soudu odnímá a přikazuje se k projednání Krajskému soudu v Brně.
Rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo podle přesvědčení stěžovatele k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny. Prověřování této trestní věci před zahájením trestního stíhání původně probíhalo v Brně, kde byl stěžovatel zastoupen JUDr. P. B., Ph.D., advokátem se sídlem v Brně. S ohledem na skutečnost, že trestní stíhání obviněných nakonec bylo zahájeno v Praze a trestní řízení tak bylo převedeno do Prahy, si stěžovatel zvolil jako svého obhájce JUDr. Tomáše Sokola, a to z důvodu zajištění hospodárnosti jeho obhajoby. Již od roku 2006 stěžovatele v této trestní věci obhajuje JUDr.Tomáš Sokol a další advokáti Advokátní kanceláře Brož&Sokol&Novák, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, kteří se po celou dobu trestního řízení zúčastňovali procesních úkonů, výslechu svědků atd.
Rozhodnutím o přikázání věci Krajskému soudu v Brně nezohlednil Nejvyšší soud judikaturu týkající se práva na zákonného soudce a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces a na obhajobu, neboť není ve finančních možnostech stěžovatele platit si dlouhodobé dojíždění zvoleného obhájce z Prahy na hlavní líčení do Brna.
Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že "všechny osoby obviněných ... bydlí v obvodu Krajského soudu v Brně". Tento závěr není správný, neboť Nejvyšší soud přehlédl skutečnost, že stěžovatel se nezdržuje na území České republiky. Nejvyšší soud tak vyšel z nesprávného předpokladu, že pro všechny obžalované bude tento procesní postup hospodárný a vhodný. Danou problematiku je na místě vnímat z hlediska ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny, dle nějž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Postup, kterým je věc odnímána a přidělována soudu jinému je nutno chápat jako postup rozhodně nestandardní a zcela výjimečný. Přitom institut zákonného soudce (jeho odnětí) je důležitým prvkem právní jistoty. Stěžovatel ničeho nenamítá proti tomu, aby trestní řízení proti ostatním obviněným probíhalo v Brně, nicméně ve vztahu ke stěžovateli by tento postup vedl k závažnému porušení jeho základních práv a svobod. Nejvyšší soud svým rozhodnutím vůči stěžovateli porušil právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. l Listiny. Ve vztahu ke stěžovateli ani nebylo rozhodnutí Nejvyššího soudu náležitě odůvodněno, což dle judikatury Ústavního soudu také zakládá porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť odnímá věc původně určenému soudci, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že ani Městský soud v Praze, ani Nejvyšší soud si nevyžádal jeho stanovisko k návrhu na přikázání věci Krajskému soudu v Brně. Došlo tak k porušení jedné ze základních zásad právního státu, a to zásady "audiatur et altera pars", čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena obecným soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Projevem této nezávislosti je rovněž právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), jehož účelem je zabránit přikázání věci soudu nebo soudci na základě neočekávatelných a nepředvídatelných okolností, ale naopak jasné stanovení konkrétního soudu či soudce, který bude věc projednávat. Určení je dáno charakterem řízení, dle nějž příslušný procesní předpis definuje místní a věcnou příslušnost; rozvrh práce příslušného soudu pak předem určuje konkrétního soudce, jemuž bude věc přidělena.
Zákon však předpokládá rovněž okolnosti, pro které, v zájmu zachování nezávislosti soudního rozhodování, projednání věci bez zbytečných průtahů a za přítomnosti účastníků řízení, lze věc přikázat jinému soudu. Tato změna je tedy zákonem předvídána a postup přikázání věci je upraven příslušnými procesními předpisy. Posouzení naplnění zákonných podmínek pro rozhodnutí o změně příslušnosti soudu, na základě znalosti konkrétních okolností případu, je svěřeno soudu. Procesní úprava zaručuje soudní dohled nad soudcovskou nezávislostí a zachováním práva na zákonného soudce tak, aby bylo vyloučeno přidělení věci v rozporu s Listinou zaručeným právem.
V nyní projednávaném případě rozhodl Nejvyšší soud o delegaci trestní věci stěžovatele a dalších spoluobviněných z podnětu předsedy senátu Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2010 po posouzení okolností případu. Téměř všechny rozhodné okolnosti skutkového děje se odehrály v Brně a jeho bezprostředním okolí, v této oblasti žije naprostá většina svědků a rovněž všichni obvinění (včetně stěžovatele, vůči němu je však trestní řízení vedeno jako proti uprchlému) a lze předpokládat, že hlavní líčení bude konáno v několikadenních blocích (vzhledem k rozsahu trestní věci) a tudíž by každodenní doprava obviněných z Brna do Prahy mohla komplikovat řízení.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že existují důležité důvody k odnětí věci místně příslušnému soudu a jejímu přikázání jinému soudu téhož druhu a stupně, přičemž tento krok povede ke značnému urychlení řízení a hospodárnějšímu procesu.
Ústavní soud si je vědom, že delegace věci po několikaletém vedení trestního stíhání orgány činnými v trestním řízení v jiném kraji mohla stěžovateli přinést problémy, zejména co se týká finančních prostředků vynakládaných na obhajobu, nicméně neshledal ústavně právní důvody pro zrušení napadeného usnesení. Právo přijmout rozhodnutí o odnětí a přikázání věci dle §25 odst. 1 tr. řádu přísluší obecnému soudu (v daném případě Nejvyššímu soudu) a Ústavní soud při přezkoumání rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud postupoval v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Napadené rozhodnutí je logické, srozumitelné a argumentačně přesvědčivé. Nejvyšší soud aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něho vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto je napadené rozhodnutí i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Důvody delegace jsou zřejmé, v odůvodnění podnětu Městského soudu v Praze a v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu nelze nalézt ani prvky libovůle ani jakékoli náznaky jiného, zastřeného důvodu delegace. Stěžovateli nebylo upřeno právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny, stěžovatel si svého obhájce svobodně zvolil a bylo pouze na jeho úvaze, zda i za cenu zvýšených finančních nákladů povede jeho obhajobu i nadále či s ním spolupráci ukončí a zvolí si obhájce jiného. Citované základní právo na obhajobu nemůže stěžovateli garantovat právo na určitého konkrétního obhájce.
Jak vyplynulo z doplnění ústavní stížnosti ze dne 6. 10. 2010, situace stěžovatele byla postupem Městského soudu v Brně na základě žádosti stěžovatele řešena tím, že po vypovězení plné moci JUDr. Tomášem Sokolem mu byl stejný obhájce ustanoven dle §39 tr. řádu (byť z jiného obvodu) jako obhájce ex offo. Stěžovatel i přesto považuje zejména finanční stránku věci za ohrožující či porušující jeho právo na obhajobu, k čemuž lze pouze znovu poznamenat, že úkolem Ústavního soudu není posuzovat finanční náklady stěžovatele na konkrétního obhájce.
K dalším námitkám stěžovatele ohledně nemožnosti se k návrhu na odnětí a přikázání věci vyjádřit Ústavní soud pouze uvádí, že o takovém podnětu rozhoduje příslušný soud (v dané věci Nejvyšší soud) v neveřejném zasedání, na jehož průběh se vztahují ust. §240 a násl. tr. řádu.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu