ECLI:CZ:US:2011:2.US.2811.10.1
sp. zn. II. ÚS 2811/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka v právní věci 1) O. T., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, a 2) JUDr. J. K., advokáta, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu Praha-východ č. j. 30 Nc 57/91-1213 ze dne 8. 4. 2010 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 249/2010-1462 ze dne 17. 6. 2010, takto:
I. Ústavní stížnost stěžovatele O. T., proti usnesení Okresního soudu Praha-východ č. j. 30 Nc 57/91-1213 ze dne 8. 4. 2010 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 249/2010-1462 ze dne 17. 6. 2010, se odmítá.
II. Řízení o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. K., advokáta, proti usnesení Okresního soudu Praha-východ č. j. 30 Nc 57/91-1213 ze dne 8. 4. 2010 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 249/2010-1462 ze dne 17. 6. 2010, se zastavuje.
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 9. 2010, domáhali se stěžovatelé (stěžovatel č. 1 v zastoupení svého soudem ustanoveného zástupce, stěžovatele č. 2) zrušení usnesení Okresního soudu Praha-východ (dále též "okresní soud") č. j. 30 Nc 57/91-1213 ze dne 8. 4. 2010, jímž byly zamítnuty žádosti JUDr. J. K., podané ve dnech 15. 9. 2009 až 16. 3. 2010, o poskytnutí zálohy na jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování v souvislosti s jeho ustanovením zástupcem O. ., a dále zrušení usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 249/2010-1462 ze dne 17. 6. 2010, jímž bylo k odvolání JUDr. K. usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrzeno.
Ke skutkové stránce věci stěžovatelé uvedli, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se matka prvního stěžovatele, paní PhDr. V. T. již od roku 1991 domáhá vydání rozhodnutí o úpravě výchovy a výživy k (dnes již zletilým) dětem O. a M. T. Usnesením okresního soudu č. j. 30 Nc 57/91-337 ze dne 10. 11. 2008 byl O. T. ustanoven k ochraně jeho zájmů v řízení jako zástupce druhý stěžovatel JUDr. K. (zastupující v řízení na plnou moc také paní PhDr. V. T. a MUDr. M. T.), který vzhledem ke ztrátě celého spisového materiálu soudem se podílel na opatřování relevantních listin. V souvislosti s tím mu vznikly nemalé náklady, o jejichž úhradu opakovaně požádal okresní soud, jeho žádosti byly ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ovšem zamítnuty. Oba soudy tím nedostatečně podle stěžovatelů chrání práva pana O. T. a porušují "práva občana zaručených Ústavou na svobodný přístup k soudu v důsledku nedostatku finančních prostředků". Výslovně jen usnesení odvolacího soudu pak považují za vydané v rozporu s čl. 4 Ústavy České republiky a s Listinou základních lidských práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nesplňovala formální náležitosti návrhu ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byl druhý stěžovatel přípisem ze dne 6. 12. 2010 vyzván k odstranění jejích vad ve lhůtě 7 dnů. Tato výzva obsahovala informaci, že v řízení před Ústavním soudem musí být zastoupen advokátem, přičemž tato povinnost je stanovena bez možnosti výjimek a platí i pro osoby znalé práva.
Ústavnímu soudu byly poté dne 13. 12. 2010 doručeny dvě podání druhého stěžovatele, datované dne 10. 12. a 12. 12. 2010, v nichž žádá Ústavní soud o ustanovení advokáta pro nedostatek finančních prostředků, kterýžto stav navodilo Ministerstvo spravedlnosti a Okresní soud Praha-východ. Podle jeho slov vynaložil přes 100.000,- na rekonstrukci spisu, aniž mu byla přiznána záloha na náklady řízení, a "odporovalo by veřejnému pořádku, abych zaplatil ze svého advokáta ...". K podání přiložil plnou moc udělenou panem O. T., jíž zmocňuje k zastupování v řízení před Ústavním soudem JUDr. K.
V reakci na uvedené přípisy zaslal dne 10. 1. 2011 Ústavní soud druhému stěžovateli opakovanou výzvu k odstranění vad podání spočívající v absenci právního zastoupení, obsahující poučení o možnosti obrátit se na Českou advokátní komoru se žádostí o určení advokáta. Lhůta stanovená k odstranění vad podání byla druhému stěžovateli prodloužena s konečnou platností o dalších 20 dnů.
Přípisem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 14. 1. 2011, vzal druhý stěžovatel ústavní stížnost za svou osobu zpět s tím, že na ústavní stížnosti prvého stěžovatele nadále trvá.
Dle ustanovení §77 zákona o Ústavním soudu může stěžovatel vzít ústavní stížnost zpět do okamžiku, než se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě. V takovém případě Ústavní soud řízení zastaví.
Vzhledem k tomu, že podmínky citovaného ustanovení byly v projednávaném případě naplněny, soud dle něj postupoval a rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení.
Ve vztahu k prvému stěžovateli Ústavní soud dále zkoumal, jak mu to ukládá zákon o Ústavním soudu, zda ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou k jejímu podání. Při posuzování této otázky vyšel Ústavní soud z ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Aktivně legitimovaným subjektem, tedy tím, kdo je ze zákona oprávněn podat ústavní stížnost, tak může být pouze osoba, která byla účastníkem řízení a jejíž základní právo nebo svoboda bylo v tomto řízení porušeno. Ústavní stížnost je tedy specifickým prostředkem k ochraně základních práv a svobod, proto zákon jednoznačně vymezuje okruh osob, které jsou oprávněny tuto stížnost podat.
V posuzované věci ústavní stížností napadená rozhodnutí byla sice vydána v řízení, v němž se rozhoduje o úpravě poměrů prvého stěžovatele, ale nijak se netýkala jeho práv a povinností, protože první stěžovatel v této fázi řízení před obecnými soudy vůbec nevystupoval, o jeho právech a povinnostech nebylo rozhodováno. Stěžovatel č. 1 tedy není osobou oprávněnou podat ústavní stížnost proti označeným rozhodnutím, neboť nesplňuje podmínky ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Není totiž osobou, která byla účastníkem té fáze řízení, v níž soudy rozhodovaly o žádostech jeho advokáta, ustanoveného soudem dle §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o poskytnutí zálohy na hotové výdaje a odměnu za zastupování. Účastníkem této fáze řízení byl pouze JUDr. J. K. K porušení základních práv a svobod prvého stěžovatele tedy uvedenými rozhodnutími dojít nemohlo.
Ze shora uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost ve vztahu ke stěžovateli č. 1 odmítnuta jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (výrok I. tohoto usnesení).
Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že z daného důvodu, veden snahou minimalizovat náklady řízení prvého stěžovatele, ho nevyzýval k odstranění vad podání spočívající v absenci právního zastoupení. Tato vada byla posléze přesto odstraněna zasláním plné moci udělené JUDr. J. K. Pokud jde o trvání funkce ustanoveného zástupce dle §30 o. s. ř., tato se omezuje toliko na civilní soudní řízení před obecnými soudy, v němž byl zástupce ustanoven a nepokračuje automaticky v řízení o ústavní stížnosti, jež je samostatným a od civilního soudního řízení odděleným soudním procesem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu