ECLI:CZ:US:2011:2.US.2819.11.1
sp. zn. II. ÚS 2819/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 4. října 2011 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. N., zastoupené Mgr. Ing. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 32, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 11 Tdo 683/2011, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 12 To 47/2011 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 3 T 106/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Porušení tohoto práva spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy nesprávně hodnotily, resp. vůbec nehodnotily kolizi stěžovatelce údajně svědčícího práva na ochranu zdraví (dle čl. 31 Listiny) a práva na soukromý a rodinný život, jež se dostala do kolize s právem na nedotknutelnost obydlí, které svědčilo jejímu sousedovi, do jehož domu stěžovatelka vnikla, aby jej (dle jejího tvrzení) požádala o přeparkování jeho vozidla, které měl zaparkováno před stěžovatelčiným pozemkem tak, že jí bránil ve výhledu při výjezdu z jejího pozemku, což představovalo nebezpečí nejen pro ni samotnou, nýbrž i pro její děti, které v automobilu vozí. Dle stěžovatelky není pochyb o tom, že má právo na ochranu před nezodpovědným jednáním třetích osob, jež ji samotnou, resp. osoby jí blízké ohrožuje na zdraví či na životě. Naznačenou kolizi práv nelze, dle stěžovatelky řešit její trestní represí, obecné soudy měly aplikovat ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož lze tr. odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti dle jiného právního předpisu. Aplikaci zmíněného ustanovení svědčí i běžná venkovská realita, v níž je běžné, že si sousedé po zaklepání vstupují vzájemně do obydlí s různými žádostmi, aniž by se nad tím někdo pozastavoval. Stěžovatelka popřela, že by svůj vstup do obydlí souseda doprovodila hrubými slovními výpady proti němu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu posuzovat výklad podústavního práva, ledaže by obecnými soudy přijatý výklad aplikované právní normy porušil základní práva stěžovatele.
Tak tomu ovšem v daném případě rozhodně není. Z přiloženého, v záhlaví označeného rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla nalézacím soudem uznána vinnou přečinem podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž její jednání vyjádřené tam popsanou skutkovou větou obsahovalo jak úmyslné, byť nenásilné vniknutí do cizího obydlí, tak slovní napadení majitele domu v jeho obývacím pokoji. Stěžovatelka kromě tvrzení o absenci slovního napadání poškozeného neuvedla žádný konkrétní nedostatek v dokazování prováděném nalézacím soudem, jakož ani nenamítala svévoli v hodnocení provedených důkazů. Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nepřísluší, aby vstupoval do hodnocení důkazů obecnými soudy.
Pokud jde o stěžovatelkou předestřenou údajnou kolizi základních práv, nemůže s ní Ústavní soud souhlasit. Význam práva na nedotknutelnost obydlí je vyjádřen skutkovou podstatou přečinu obsaženou v §178 odst. 1 tr. zákoníku konkretizovanou interpretací obecných soudů, jíž se obecné soudy přidržely i v daném případě a Ústavní soud ji hodnotí jako ústavně konformní. Naopak právo garantované čl. 30 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, není zcela zjevně v daném případě relevantní, a pokud obecně odkazuje na právo na soukromý a rodinný život, Ústavní soud rovněž neshledal, že by v daném případě tato práva chránila stěžovatelku tak, že by obecný soud měl brát při rozhodování v úvahu. Jinými slovy - Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy pochybily při zjišťování skutkového stavu, ani při právním posouzení věci tak, že by jejich rozhodnutí mohla založit porušení stěžovatelkou namítaných základních práv.
Za této situace nelze v žádném případě ani uzavřít, že by napadenými rozhodnutími, bylo zasaženo do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž především negarantuje úspěšnost obhajoby.
S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky ohledně porušení jejích základních práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2011
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu