ECLI:CZ:US:2011:2.US.2854.09.1
sp. zn. II. ÚS 2854/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Lenkou Šebestovou, advokátkou se sídlem Pardubice, Náměstí Republiky 53, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 17. 6. 2009 ve věci sp. zn. 14 To 190/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedenému rozsudku, jímž měla být porušena jeho práva garantovaná ustanoveními čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 4. 2008 ve věci sp. zn. 1 T 202/2007 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem porušování povinností strážní služby podle ustanovení §285 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona, když měl dne 5. 8. 2007 v 8.35 hod. na vojenské základně COB AI Basrah v Irácké republice na stanovišti "Třídiště" v rámci provádění kontroly osob vstupujících do základny porušit ustanovení čl. 492 písm. b) Základního řádu ozbrojených sil ČR a pravidlo spočívající v tom, že na uvedenou vojenskou základnu smí vpustit pouze osoby, které se prokáží některou z tzv. vstupek, jejichž vzory byly umístěny v místnosti pro odpočinek, a to tím, že umožnil vstup na základnu neoprávněným osobám jedoucím v koloně, když se mu osádka prvního vozidla prokázala dokladem CID, o kterém měl věděl, že jejího držitele neopravňuje ke vstupu na základnu, kontrolu počtu osob v dalších dvou vozidlech pak neprovedl vůbec a všechna tři vozidla nasměroval do tzv. military line, kde již vozidla ani jejich osádky neprocházely žádnou kontrolou.
Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, jež bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 23. 7. 2008 zamítnuto. Na základě stěžovatelova dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud dne 15. 4. 2009, bylo sice usnesení krajského soudu pro nesprávné posouzení subjektivní stránky trestného činu zrušeno, v následném řízení před krajským soudem byl však stěžovatel napadeným rozsudkem uznám vinným spácháním trestného činu dle ustanovení §258 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců.
Stěžovatel krajskému soudu v ústavní stížnosti vytýká, že stejně tak jako okresní soud zcela vybočil z rámce skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti strážní služby, neboť jej uznal vinným z porušení pravidla, které neexistovalo; nebylo přitom prokázáno ani žádné jiné pravidlo strážní služby, jež by měl stěžovatel porušit. Dle názoru stěžovatele jej tak zřejmě obecné soudy v podstatě uznaly vinným za to, že se rámci své služby - dle jejich názoru - nerozhodl správně. Obecné soudy se dle stěžovatele vůbec nevypořádaly s otázkou, v čem spatřovaly v jednání stěžovatele hrubé porušení jeho povinností a nikoliv pouze porušení prosté, jež by mělo být klasifikováno dle ustanovení §285 odst. 1 trestního zákona, pročež by se soudy musely zabývat také tím, zda dle ustanovení §294 trestního zákona je možno v jednání pachatele spatřovat stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než malý; v té souvislosti poukazuje stěžovatel na to, že soudy nepřihlížely ke způsobu provedení (stěžovatel se měl snažit dovolat svého velitele, avšak nedovolal se), okolnostem, za kterých k jednání došlo (pravidla vstupu jednotlivých složek se často měnila, stěžovatel předal kolonu dalšímu kolegovi, který ji odstavil na parkoviště, odkud se mohly vyřizovat tzv. vstupky), k míře stěžovatelova zavinění a konečně i k osobě pachatele, který byl před incidentem hodnocen pouze pozitivně, přičemž obdržel kázeňské odměny i za předmětnou službu v Iráku.
Nadto stěžovatel tvrdí, že v projednávané věci bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť pravidlo, jež měl svým jednáním porušit, nebylo v rámci přípravného řízení vůbec specifikováno. Obecné soudy dle stěžovatele vycházely ze skutkového stavu zjištěného v rozporu s trestním řádem, jelikož okresní soud s využitím ustanovení §211 odst. 3 písm. a) trestního řádu četl u hlavního líčení výpovědi svědků K. a K., jež byly pořízeny v přípravném řízení. Dle stěžovatele přitom nebylo v posuzované věci možné ustanovení §211 trestního řádu aplikovat, neboť stěžovatel neměl v přípravném řízení obhájce, nebyl vyrozuměn o výslechu těchto svědků a nebyl informován ani o tom, kdo a kdy bude vyslýchán; nebyl ostatně ani poučen v tom smyslu, že se může jejich výslechu účastnit a klást svědkům otázky. Mimoto upozorňuje stěžovatel na nekorektní postup okresního soudu, jenž nezaprotokoloval vyjádření svědka K., v němž měl jednání stěžovatele popsat slovy: "Nemohu říci, že to bylo špatně, ale rozhodně by se to dalo vyřešit jiným způsobem"; nezaprotokolování tohoto vyjádření odůvodnily obecné soudy tím, že bylo údajně vytrženo ze souvislostí, stěžovatel však považuje toto vyjádření za klíčové a připomíná, že ostatní vyjádření svědící v jeho neprospěch byla zaprotokolována doslova.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jestliže proto ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jinými slovy, ani případná věcná nesprávnost nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Podstatou projednávaného podání je tvrzení stěžovatele, že byl odsouzen za jednání, jež není trestné, čímž došlo k porušení ustanovení čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny. Mimoto se stěžovatel domnívá, že v řízení nebyly prokázány podmínky pro použití kvalifikované skutkové podstaty stanovené v ustanovení §285 odst. 2 písm. b) trestního zákona.
Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je zřejmé, že se stěžovatel měl dopustit porušení povinnosti [stanovené v ustanovení čl. 492 písm. b) Základního řádu ozbrojených sil ČR], jež je subsumovatelné pod skutkovou podstatu porušení povinnosti strážní služby (srov. Šámal, P., Púry, F. a Rizman, S.: Trestní zákon, 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, str. 1655 - 1656), pročež není namístě stěžovatelovo tvrzení, že došlo k porušení základní trestněprávní zásady: nullum crimen, nulla poena sine lege.
Přisvědčit není možno stěžovateli rovněž v tom, že by se obecné soudy dostatečně nezabývaly důvodem aplikace kvalifikované skutkové podstaty. V odůvodnění napadeného rozsudku (str. 6) odvolací soud zdůrazňuje, že hrubé porušení stěžovatelových povinností je třeba spatřovat v kontextu jeho nepochybného vědomí o permanentním nebezpečí bombových útoků a atentátů a samotné existence základny v bojových podmínkách (srov. odůvodnění nalézacího soudu na str. 6 rozsudku, č.l. 138). Tato právní kvalifikace neodporuje dosavadní judikatuře (srov. rozhodnutí Vyššího vojenského soudu ze dne 9. 2. 1962 ve věci sp. zn. To 19/62, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 44/62) a z pozic ústavněprávních jí není možno nic vytknout. Případným proto není ani tvrzení stěžovatele, že obecné soudy obešly ustanovení §294 trestního zákona, neboť identifikované hrubé porušení stěžovatelových povinností indikuje bez dalšího vyšší stupeň společenské nebezpečnosti než stupeň v tomto ustanovení uvedený. Stěžovateli přitom není možno dát za pravdu také potud, že by jím zmiňované (polehčující) okolnosti nebyly obecnými soudy brány v potaz, neboť z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 8) je zřejmé, že tyto okolnosti byly soudem adekvátně reflektovány při výměře trestu.
Ústavní soud se neztotožňuje ani se stěžovatelovým tvrzením, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, pakliže v přípravném řízení nebylo dostatečně specifikováno pravidlo, jež měl svým jednáním porušit. Jednání, které bylo stěžovateli kladeno za vinu, bylo od samého počátku (viz č.l. 1 trestního spisu) dostatečně popsáno, přičemž skutečnost, že toto jednání bylo až posléze v obžalobě (č.l. 78) podřazeno pod porušení ustanovení čl. 492 písm. b) Základního řádu ozbrojených sil ČR, se nejeví z hlediska principů spravedlivého procesu být jakkoli rozhodnou; stěžovateli bylo od počátku známo, jaké jednání je mu vytýkáno, pročež jeho obhajoba nebyla absencí identifikace konkrétního (písemně zachyceného) porušeného pravidla nijak efektivně ztížena. Porušení práva na spravedlivý proces nezakládá ani (případná) neúplná protokolace vyjádření svědka K., neboť tato nemůže relevantně negovat předmětná skutková zjištění. Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit ani potud, že by nepřípustnou aplikací ustanovení §211 odst. 3 trestního řádu bylo v dané věci porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu totiž jednoznačně vyplývá, že soud vycházel striktně pouze ze svědeckých výpovědí (pokud jde o svědky K. a K.) provedených v hlavním líčení (viz č.l. 136, srov. č.l. 111 - 113 a 124 - 128); stěžovatelovo právo na spravedlivý proces proto v projednávané věci porušeno být nemohlo, neboť obecné soudy ve svých skutkových závěrech nevycházely z důkazů provedených ve smyslu ustanovení §211 odst. 3 trestního řádu (srov. Pavel Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád, 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2008, str. 1676, 1686 - 1691).
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud uzavírá, že právní názor odvolacího soudu učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadeném rozsudku neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v napadeném rozhodnutích učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Z výše uvedených důvodů shledal Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost podáním zjevně neopodstatněným, a proto ji dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu