ECLI:CZ:US:2011:2.US.2929.11.1
sp. zn. II. ÚS 2929/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Ing. B. Ď., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2011, č. j. 29 Co 178/2011-90, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 1. 2011, č. j. 18 C 134/2010-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který co do formálních náležitostí vyhovuje požadavkům kladeným na ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že soudy v řízení předcházejícím jejich vydání postupovaly nepřiměřeně formalisticky a v důsledku toho mu upřely přístup k soudnímu řízení. Cítí se dotčen v právu na spravedlivý proces, garantovaném Listinou základních práv a svobod (čl. 36), a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1).
Z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí a vyžádané spisové dokumentace zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel byl u Obvodního soudu pro Prahu 5 zažalován o náhradu škody. Obvodní soud vyzval stěžovatele v rámci přípravy jednání podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení k žalobě kvalifikovaně vyjádřil. Současně se stěžovateli dostalo poučení o následcích nesplnění výzvy. Stěžovatel vyjádření předložil až po uplynutí stanovené lhůty spolu se žádostí o prominutí zmeškání lhůty způsobené nemocí zástupce stěžovatele. V záhlaví označeným usnesením obvodní soud žádost o prominutí zmeškání lhůty pro podání vyjádření k žalobě zamítl. Konstatoval, že lhůta stanovená stěžovateli podle §114b o. s. ř. je lhůtou soudcovskou, a tudíž nepřichází v úvahu její prominutí postupem dle §58 o. s. ř. Městský soud pak, taktéž nyní napadeným usnesením, prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Předmětnou lhůtu sice vyhodnotil jako zákonnou, nicméně dle jeho závěru zdravotní obtíže, které u zástupce stěžovatele dne 29. 10. 2011 nastaly, nebyly tak vážné, aby nemohl alespoň sdělit soudu, že nebude moci podat vyjádření k žalobě včas, tedy v běhu lhůty plynoucí mezi 15. 10. 2010 a 14. 11. 2011. Ostatně z lékařských zpráv vyplývá, že ještě v jejím průběhu, konkrétně ve dnech 9. a 11. 11. 2010 byl schopen návštěvy lékaře.
Stěžovatel závěry odvolacího soudu označuje za přepjatý formalismus, což dle jeho názoru ve své rozhodovací činnosti Ústavní soud zapověděl. Poukázal na smysl institutu kvalifikovaného vyjádření v občanském soudním řízení, kterým v žádném případě nemůže být umožnit soudu za každou cenu skončit řízení, a to i tehdy, když je lhůta k jeho předložení zmeškána z omluvitelných důvodů. Možnost prominutí zmeškání musí být dána, aby bylo zachováno právo na přístup k soudu. Zde stěžovatel zmeškal lhůtu v důsledku nepředvídatelné okolnosti - nemoci svého zástupce, která mu zabránila na poměrně dlouhou dobu vykonávat advokátní praxi. Šlo o infekční mononukleózu, tedy závažné onemocnění celého organismu, kdy po zástupci nebylo možno požadovat, aby se věnoval běhu lhůt. Jakmile však nepříznivý stav pominul, učinil dotyčný vše pro to, aby potřebný úkon vykonal.
Obsah vyžádaného spisu potvrzuje fakta, z nichž vycházela napadená rozhodnutí a která nakonec nezpochybňoval ani stěžovatel. Usnesení obsahující předmětnou výzvu k vyjádření, datované dnem 7. 10. 2010, převzal stěžovatel dne 15. 10. 2010, lhůta tedy plynula do 14. 11. 2010. Na výzvu reagoval přípisem svého zástupce obsahujícím žádost o prominutí zmeškání lhůty, doručeným soudu dne 24. 11. 2011, k němuž byla připojena plná moc, vyjádření k žalobě a lékařská zpráva ze dne 16. 11. 2010 se závěrem: Akutní tonsilitis možná při infekční mononukleóze s kožní reakcí po amoxicilinu. Z anamnézy vyplývá, že potíže začaly od 29. 10. a předchozí týden v úterý (t. j. 9. 11.), a ve čtvrtek (t. j. 11. 11.) zástupce stěžovatele vyhledal lékaře, který nasadil uvedené léky.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud v tomto případě neshledal důvod zakládající pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, a to hmotného i procesního, a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy.
V dané věci stěžovatel primárně nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu. Vyhodnocování konkrétních okolností případu umožňujících prominutí zmeškání lhůty podle §58 odst. 1 o. s. ř. je však v kompetenci obecných soudů. Ústavní soud je způsobilý pouze ověřit, že obecné soudy se námitkami stěžovatele zákonem odpovídajícím způsobem zabývaly, svá rozhodnutí ústavně akceptovatelným způsobem odůvodnily a jejich postup nelze označit za svévolný.
V daném případě odvolací soud vyhodnotil skutečnosti vyplývající z předložené lékařské zprávy tak, že zdravotní stav zástupce stěžovatele objektivně nebyl vážný do té míry, aby nemohl příslušný úkon provést nebo alespoň informovat soud, že vyjádření nebude moci podat včas. Soud svůj závěr přiměřeně odůvodnil. Obsah lékařské zprávy zvolenou interpretaci jistě připouští, a nic tedy nenasvědčuje tomu, že by soud postupoval svévolně. Námitka nezohlednění smyslu zakotvení institutu kvalifikované výzvy do procesních pravidel není namístě, neboť spor nebyl o to, zda obecný soud postupoval správně, když stěžovatele k vyjádření tímto způsobem vyzýval, ale zda tvrzený důvod patří mezi ty, pro které lze omluvit zmeškání lhůty.
Ústavní soud uzavírá, že tvrzené porušení základních práv stěžovatele v souzené věci neshledal. Na základě těchto skutečností ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu