ECLI:CZ:US:2011:2.US.2945.10.1
sp. zn. II. ÚS 2945/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. L., zastoupené Mgr. Petrem Pařilem, advokátem Advokátní kanceláře v Brně, Veveří 46, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2010 č.j. 11 Co 339/2010-75 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2010 č.j. 84 C 374/2008-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým byl potvrzen výrok soudu prvého stupně o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 63 580 Kč a žádnému z účastníků řízení nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka uvádí, že mezi ní a žalovanou společností byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí (ve znění pozdějších dodatků), v níž se žalovaná společnost zavázala uzavřít se stěžovatelkou smlouvu o převodu bytové jednotky, a to poté, co bude podán návrh na vklad zástavního práva pro financující banku. Přestože stěžovatelka splnila podmínky, tj. zaplatila plnou kupní cenu a byl podán návrh na vklad vlastnického práva, žalovaná odmítla uzavřít kupní smlouvu i vrátit zaplacenou kupní cenu.
Za situace, kdy stěžovatelka neměla byt ani peníze, podala žalobu o nahrazení projevu vůle dle smlouvy o smlouvě budoucí (spor vedený pod sp.zn. 26 C 14 / 2007) a současně žalobu o vydání bezdůvodného obohacení (předem zaplacené kupní ceny). Poté, co soud pravomocně nahradil projev vůle žalované a byla uzavřena smlouva o převodu předmětné bytové jednotky, vzala stěžovatelka žalobu o vydání bezdůvodného obohacení zpět. Řízení o vydání bezdůvodného obohacení bylo zastaveno usnesením soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2010. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka, pouze do výroku o náhradě nákladů řízení, odvolání, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím krajského soudu.
Stěžovatelka namítá, že obecné soudy zcela nesprávně zhodnotily okolnosti posuzovaného případu a rozhodnutí soudu obou stupňů je tak v příkrém rozporu s hmotným právem a rovněž i s principy spravedlnosti. Žaloba byla podána zcela důvodně, neboť na straně žalovaného se jednalo, nejméně od okamžiku, kdy oznámil stěžovatelce, že nehodlá uzavřít kupní smlouvu, do doby uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, o bezdůvodné obohacení.
Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí skutečností, že stěžovatelka vzala žalobu zpět, aniž byla uspokojena. Za uspokojení je však nutno považovat, v tomto případě, i uzavření kupní smlouvy, na základě níž se z bezdůvodného obohacení stalo plnění ze smlouvy. V případech, kdy je žalováno vrácení kupní ceny, jako bezdůvodného obohacení proto, že kupní smlouva nebyla uzavřena (výlučně z důvodů na straně žalované), je dle názoru stěžovatelky nutné za chování žalovaného, které vede k použití ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o.s.ř., považovat i uzavření kupní smlouvy. Pokud by stěžovatelka neuspěla s žalobou o nahrazení projevu vůle, ve sporu ze smlouvy o smlouvě budoucí, jejíž platnost vedlejší účastník zpochybňoval, byl by její nárok na vydání bezdůvodného obohacení promlčen.
Stěžovatelka považuje odůvodnění soudů za nedostatečné, neboť není zřejmé, z jakých podkladů soudy vycházely, nebyly provedeny žádné důkazy, zda se jednalo o plnění bez právního důvodu či o zálohu, přičemž odvolací soud se nedostatečně seznámil se spisovým materiálem. Stěžovatelka ani nebyla poučena ohledně nutnosti uvést případně okolnosti k prokázání svých tvrzení a k možnosti navrhnout důkazy. Obecné soudy tak bez zhodnocení okolností případu, v rozporu se základními zásadami spravedlnosti (přepjatý formalismus) pouze mechanicky aplikovaly ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř. Přiznání práva na náhradu nákladů řízení smluvní straně, která neplní své smluvní závazky a zpochybňuje platnost jí sepsané smlouvy, je nespravedlivé a v hrubém rozporu s principy spravedlnosti.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Ostravě z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že ve své rozhodovací praxi, týkající se otázky náhrady nákladů řízení, opakovaně konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by mohla nabýt ústavně právní dimenze, a to zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení v projednávané věci však zjištěna nebyla.
Z argumentace ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se v podstatě domáhá, aby Ústavní soud přisvědčil jejímu názoru a zrušil rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, protože by na rozdíl od jejich právních závěrů, shledal, že v projednávané věci je třeba aplikovat ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř. nebo ustanovení §150 o.s.ř.
Ústavní soud podotýká, že právě otázkou aplikace uvedených ustanovení se obecné soudy v napadených rozhodnutích již zabývaly, pokud stěžovatelka uvádí tytéž argumenty v ústavní stížnosti, v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která, jak bylo uvedeno, mu nepřísluší.
K argumentaci stěžovatelky, dle níž krajský soud nesprávně interpretoval a aplikoval ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř. eventuálně, že neaplikoval ustanovení §150 o. s. ř., Ústavní soud shodně jako v řadě předchozích rozhodnutí konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Je to tedy pouze obecný soud, který posuzuje otázku "zavinění" v souvislosti se zpětvzetím návrhu a rovněž jen obecný soud musí v rámci svého uvážení s přihlédnutím k specifiku individuální věci rozhodnout, zda okolnosti případu odůvodňují aplikaci ustanovení §150 o.s.ř., přičemž jeho právní závěr, učiněný v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci jeho volné úvahy, Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy dostatečně a srozumitelně odůvodnily, z jakých důvodů ve věci aplikovaly ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř. a z jakých důvodů nebyl shledán důvod pro postup dle §150 o.s.ř. Otázku zavinění posuzovaly v souladu se stávající judikaturou i judikaturou Ústavního soudu výhradně z hlediska procesního, tedy zda chování žalované vedlo k plnění požadovanému žalobou, tj. vydání bezdůvodného obohacení.
Stěžovatelka však u obecných soudů (shodně jako u Ústavního soudu) předkládala argumenty opodstatňující důvodnost její žaloby z hlediska hmotněprávního. Institut náhrady nákladů řízení představuje zvláštní případ náhrady škody, a to škody, která účastníkovi vznikla v souvislosti se sporným řízením. V tomto smyslu je třeba rozumět i zásadě úspěchu ve věci, která ovládá náhradu nákladů sporného řízení. V případě zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu však řízení nemůže dojít do stádia meritorního rozhodování. Proto nelze k určení, kdo vznik nákladů řízení způsobil, užít kritéria úspěchu ve věci a tímto kritériem se stává právě zavinění toho (chápáno v čistě procesním slova smyslu), kdo zavinil, že ve věci nemůže být meritorně rozhodnuto, a tím zjištěno, zda návrh byl podán důvodně.
Z uvedených důvodů nejsou ani opodstatněné námitky stěžovatelky ohledně nedostatku dokazování, neznalostí spisu a nezhodnocením věci v kontextu obou žalob apod. V daném případě totiž vůbec k meritornímu projednání žaloby nedošlo.
Dle Ústavního soudu lze chápat stěžovatelku, že subjektivně vnímá povinnost platit náklady řízení žalované, ačkoli byla v konečném výsledku se svým požadavkem na uzavření kupní smlouvy úspěšná, jako nespravedlivou. Ani v tomto případně však nelze odhlédnout od možností dané právní úpravou pro rozhodování o nákladech řízení ve dvou samostatných sporech o žalobách vycházejících z jiných žalobních tvrzení, byť se jimi stěžovatelka snažila řešit jednu situaci. Nezbývá než konstatovat, že je vždy na účastníku řízení, jaké prostředky zvolí k obraně svých práv, jak zváží míru rizika neúspěšnosti návrhu a s tím související povinnosti uhradit náklady řízení, popř. zda nebylo (není) možné využít i jiných právních možností.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu