ECLI:CZ:US:2011:2.US.2958.11.1
sp. zn. II. ÚS 2958/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti D. M., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. června 2011, č. j. 30 Cdo 2848/2010-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dovozuje, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivé řízení zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel se žalobou podanou proti České republice, jednající prostřednictvím Ministerstva práce a sociálních věcí, domáhal satisfakce ve výši 38.000 Kč za průtahy při vyřizování jeho žádosti o vyplacení jednorázové částky podle zákona 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Žaloba byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 7. 2009, č. j. 16 C 588/2008-63. K odvolání stěžovatele byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2010, č. j. 21 Co 535/2009-74. V tomto rozhodnutí byl stěžovatel poučen, že proti němu lze podat dovolání, bude-li shledáno, že právní otázka v něm řešená má po právní stránce zásadní význam. Na základě tohoto poučení podal stěžovatel dovolání, které však bylo odmítnuto ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu s odůvodněním, že dovolání je podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") nepřípustné.
Proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které namítl, že postupem dovolacího soudu došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Uvedl, že soudní řízení bylo zahájeno dne 6. 8. 2008, tedy za platnosti ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., které připouštělo podat dovolání ve věcech, v nichž dotčeným výrokem bylo rozhodováno o peněžitém plnění do částky 20.000 Kč. Z toho dovozuje, že v režimu tohoto ustanovení mělo dovolací řízení proběhnout. Pokud Nejvyšší soud odmítl dovolání s poukazem na to, že na dovolací řízení dopadá již nová úprava účinná od 1. 7. 2009, "změnil pravidla během hry". Na tomto základě se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 22. června 2011, č. j. 30 Cdo 2848/2010-88). Ústavní stížnost ještě doplnil podáním doručeným dne 15. 11. 2011. Poukázal jím na srovnatelný případ, ve kterém ovšem bylo rozhodováno v dovolacím řízení o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009 a v němž bylo dovolateli vyhověno. Poukázal na to, že je pro něho nepřijatelné, aby o úspěšnosti dovolání rozhodovaly tak nahodilé faktory, jako je datum, kdy soud nařídil jednání o odvolání.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu Nejvyššího soudu v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí předeslat, že je vázán petitem ústavní stížnosti. Je-li napadeno pouze rozhodnutí dovolacího soudu, je tím přezkum ústavnosti omezen pouze na řízení před tímto soudem. Dovolací soud v dané věci rozhodoval o dovolání, které bylo podáno dne 11. 5. 2010, tedy více jak rok poté, co se stal platným a účinným zákon č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Tímto zákonem bylo novelizováno ustanovení o přípustnosti dovolání tak, že došlo k navýšení peněžité částky jakožto hranice přípustnosti dovolání v občanskoprávních věcech z 20.000 Kč na částku 50.000 Kč. Tento zákon se stal platným k datu 8. 1. 2009. Účinným se stal v části týkající se předmětné úpravy k datu 1. 7. 2009. Podle přechodných ustanovení k tomuto zákonu se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Znamená to, že pro rozhodnutí odvolacího soudu přijatá po tomto datu platí nová úprava přípustnosti dovolání. Tento závěr je jednoznačný a nepřipouští jiný výklad. Postup Nejvyššího soudu byl proto v dané věci zcela v souladu s pravidly procesu a v tomto směru nemohlo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele.
Stěžovateli nelze přisvědčit v jeho argumentaci, že rozhodnutí je nespravedlivé, protože mu nebylo dopřáno věcného přezkumu rozsudku odvolacího soudu. To, že k tomu nedošlo, nebylo způsobeno postupem dovolacího soudu, který se musel řídit procesními předpisy, ale postupem stěžovatele, který nevyužil možnosti napadnout ústavní stížností i rozhodnutí odvolacího soudu, neboť s ohledem na chybné poučení, kterého se mu dostalo v rozhodnutí odvolacího soudu, by Ústavní soud podle své ustálené rozhodovací praxe považoval takto koncipované podání za včas a řádně podané i proti tomuto rozhodnutí.
Ústavní soud nemohl přehlédnout, že zákonodárce stanovil téměř půlroční legisvakanci, aby se odborná i laická veřejnost měla možnost seznámit se změnou pravidel přípustnosti dovolání. Přitom do podání dovolání stěžovatelem uplynulo od účinnosti nové úpravy dalších deset měsíců. Zastoupení v dovolacím řízení a v řízení o ústavní stížnosti vyžaduje povinné zastoupení advokátem právě proto, aby práva účastníka řízení byla lépe chráněna. V civilním řízení platí zásada, že každý musí být bdělý při uplatňování svých práv.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že tvrzené porušení základních práv stěžovatele v souzené věci neshledal. Na základě těchto skutečností jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu