ECLI:CZ:US:2011:2.US.2960.11.2
sp. zn. II. ÚS 2960/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2011 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MORAVIA SHOP INVEST, s. r. o., IČ 25124986, se sídlem Václavské náměstí 66, Praha 1, zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem, se sídlem Nám. Přemysla Otakara II. 32, České Budějovice, adresa pro doručování Tovačovského 3161, Kroměříž, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011 sp. zn. 5 As 34/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. 10. 2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 10. 2011 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích základních práv garantovaných v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011 sp. zn. 5 As 34/2011 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky, kterou se domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2010 sp. zn. 30 Ca 115/2009, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení ze dne 29. 6. 2009 sp. zn. MMB/0132260/2009 o zamítnutí odvolání stěžovatelky dle ust. §92 odst. 1 správního řádu. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jehož obsah je účastníkům řízení znám. Usnesením ze dne 27. 10. 2011 č. j. II. ÚS 2960/11 rozhodl I. senát Ústavního soudu o vyloučení Stanislava Balíka, soudce II. senátu Ústavního soudu, z projednávání a rozhodování předmětné věci, přičemž v souladu s ust. §9 rozvrhu práce Ústavního soudu ve spojení s ust. §18 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") byla k projednání a rozhodnutí věci povolána soudkyně Ústavního soudu Ivana Janů.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že pokud jí správní orgán prvního stupně řádně označil za legitimního účastníka řízení, k řízení ji přizval a jako s účastníkem s ní jednal, platí dle ust. §28 odst. 1 správního řádu vyvratitelná domněnka, že za účastníka řízení je považován v pochybnostech i ten, kdo tvrdí, že je účastníkem, a to do doby dokud se neprokáže opak. Důkaz opaku jde k tíži správního orgánu, který řízení vede. K vyloučení z okruhu účastníků může dojít pouze postupem vydáním usnesení, že daná osoba není účastníkem konkrétního územního řízení. K takovémuto rozhodnutí žádný z rozhodujících orgánů nedospěl. Nemohlo se tedy jednat o nepřípustné odvolání, tj. podané někým koho nelze považovat za oprávněného účastníka řízení. Prvostupňový orgán měl povinnost rozhodnout o účastenství stěžovatelky a teprve poté měla být věc předložena k odvolacímu řízení.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno a vypořádalo se všemi výhradami stěžovatelkou předestřenými (které jsou zcela totožné jako v jí podané ústavní stížnosti), když ústavně konformním způsobem interpretuje a aplikuje příslušná ustanovení správního řádu, a to v procesním rámci stanoveném soudním řádem správním. Ústavní soud nevidí důvod ani prostor pro stěžovatelkou navrhovaný kasační zásah v situaci, kdy stěžovatelka ve svém podání opakuje to, na co kvalifikovaně a ústavně konformně odpověděl obecný soud. Ústavní soud dodává, že obdobnou problematikou se zabýval již v nálezu sp. zn. III. ÚS 542/09 ze dne 27. 4. 2010, kdy tam uvedené a Nejvyšším správním soudem citované závěry lze, vzhledem k materiálnímu pojetí účastenství ve správním řízení, vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Nadto, stěžovatelka netvrdí ani nedokládá, že v předmětném řízení měla mít postavení účastníka (přičemž tato skutečnost je hodnověrně vyvrácena v odůvodnění napadeného rozhodnutí, srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2008 sp. zn. 2 As 8/2008); již z tohoto důvodu nelze považovat ústavní stížnost stěžovatelky za důvodnou, když případný kasační zásah Ústavního soudu by nemohl vést ke změně právního postavení stěžovatelky v předmětném správním řízení. Stěžovatelka namítá porušení procesního základního práva (čl. 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na realizaci základního práva hmotného, jehož porušení však stěžovatelka netvrdí a nepředkládá jakoukoli argumentaci, která by jeho porušení alespoň nasvědčovala (obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 163/10 ze dne 26. 1. 2010).
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2011
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu