ECLI:CZ:US:2011:2.US.2961.10.1
sp. zn. II. ÚS 2961/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) HOSANEMO, a. s., IČ 27923762, se sídlem Na Pískách 2583/8, Praha 6, a 2) SARA CZ, a. s., IČ 25057626, se sídlem Mezibranská 19, Praha 1, obou zastoupených JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou v Praze 1, Mezibranská 19, směřující proti části rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2010 č. j. 8 Ao 3/2010-194, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i co do ostatních náležitostí vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud zrušil výrok č. II v záhlaví specifikovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Namítají porušení Ústavy České republiky (čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst.1), jakož i práv garantovaných Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); konkrétně zmiňují čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud spojil věci stěžovatelek vedené u něj pod spisovými značkami 8 Ao 3/2010 a 8 Ao 4/2010 ke společnému projednání (výrok č. I), zamítl návrh stěžovatelek na zrušení části opatření obecné
povahy - územního plánu města Klecany, schváleného usnesením zastupitelstva města Klecany dne 20. 4. 2010 (ústavní stížností napadený výrok č. II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok č. III).
Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že Nejvyšší správní soud zcela programově rezignoval na posouzení zákonnosti napadeného opatření obecné povahy. Učinil tak především s argumentem nedostatečné aktivity v průběhu schvalování územního plánu; prvá stěžovatelka se prý procesu tvorby a schvalování nezúčastnila vůbec, druhá stěžovatelka sice v řízení určité kroky učinila, ale nijak aktivně svá práva nehájila. Soud tak měl být postaven do role, v níž by nahrazoval orgány města, když se od něj žádá, aby jako první posoudil námitky, k nimž se Město Klecany dosud nemělo možnost vyjádřit. Tyto argumenty považují stěžovatelky za mylné a protiústavní, neboť od soudu požadovaly pouze to, aby zhodnotil zákonnost opatření obecné povahy z hlediska jimi vznesených námitek. Takto Nejvyšší správní soud připustil, že opatření obecné povahy může být nezákonné, ale pokud se stěžovatelky neúčastnily aktivně již přípravy územního plánu, této nezákonnosti se nedomohou. Pominul tak svou povinnost a funkci přezkumného orgánu. Nejvyšší správní soud se dále žádným způsobem nevypořádal s jejich argumentem existence územních rozhodnutí, která byla vydána právě vůči těm pozemkům, ohledně kterých navrhovaly územní plán zrušit. Ignoroval tak zásadu ochrany nabytých práv a dobré víry v situaci, kdy jsou retroaktivně měněna již dříve závazně stanovená pravidla a práva stěžovatelek. Stěžovatelky nemají pochyb o tom, že požádají-li v budoucnu o stavební povolení, s odůvodněním existence územního plánu, bude taková žádost zamítnuta. Rovněž tak se Nejvyšší správní soud nijak nevypořádal s námitkou dotčení vlastnického, resp. dispozičního práva s pozemky dotčenými územním plánem za situace, kdy obec má na pozemky určené pro vybudování veřejně prospěšných staveb předkupní právo. To zasahuje do sféry smluvní volnosti stěžovatelek, když je jim zákonem přikázáno v případě zamýšleného prodeje nabídnout pozemek obci za cenu obvyklou, zjištěnou posudkem znalce, nikoliv cenu dohodnutou smluvními stranami. Pokud tedy Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatelky, s výjimkou případů pozemků spjatých s územním rozhodnutím, nedoložily, jakým způsobem chtěly dotčené pozemky využít a jak územní plán tyto záměry znemožňuje, je právě toto zákonné předkupní právo spolu s možností vyvlastnění tím, co je jako vlastníky nepřijatelně omezuje.
Ústavní soud po prostudování případu a zvážení přednesených argumentů dospěl k závěru, že návrh je neopodstatněný.
Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, jak bylo řečeno, rozhodl o návrhu stěžovatelek na zrušení opatření obecné povahy, a to ve zvláštním řízení upraveném v ustanovení §101a až §101d soudního řádu správního. Smíšenému charakteru tohoto správního aktu, jejž nelze identifikovat ani se správním rozhodnutím ani s právním předpisem, koresponduje i zvláštní režim jeho jednoinstančního přezkumu Nejvyšším správním soudem podle označených ustanovení soudního řádu správního, který tento soud již standardně provádí v podobě algoritmu "pěti kroků"; nejinak tomu bylo též v případě nyní posuzovaném. Z výlučného přezkumného oprávnění Nejvyššího správního soudu mimo jiné plyne, že v řízení o ústavní stížnosti se porušení práv lze (úspěšně) domáhat v podstatě jen prostřednictvím argumentu, že řádnou ochranu svým rozhodnutím neposkytl Nejvyšší správní soud. Důsledkem toho je, že (primárně) relevantním prostorem posouzení ústavní stížnosti je ústavněprávní přezkum řízení (a jeho výsledku) vedeného před Nejvyšším správním soudem z hledisek principů tzv. spravedlivého procesu.
V tom případě se uplatní standardní vymezení zásad takového hodnocení, jak je Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře proklamuje. Pravidelně konstatuje, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna; jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným.
V naznačeném směru je napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu příkladný a není mu co vytýkat. Z jeho velmi podrobného odůvodnění je zřejmé, že se s případem stěžovatelek zabýval a na všechny otázky, o nichž stěžovatelky v ústavní stížnosti - v rozporu s realitou - tvrdí, že je ignoroval, dal patřičnou odpověď. Tak není pravda, že by se soud nezabýval námitkou, že přijaté opatření obecné povahy ohledně pozemků stěžovatelek nekoresponduje s dříve vydanými územními rozhodnutími, čímž byla dotčena jejich víra v zachování a ochranu nabytých práv. Naopak, v odůvodnění rozsudku se přesně konstatuje, kterých parcel se územní rozhodnutí týkají, obsah územních rozhodnutí je rekapitulován a porovnán s příslušnou částí územního plánu. Je zdůvodněno, proč si dle názoru soudu jednotlivé akty po obsahové stránce (z hlediska plánovaného rozmístění staveb a jiného využití ploch) nekolidují a proč z obecného hlediska neznemožňují investiční záměr stěžovatelek. K výhradě, že nebyla dostatečně vzata v úvahu výhrada dotčení vlastnického práva stěžovatelek, v důsledku existence předkupního práva obce k pozemkům určeným pro vybudování veřejně prospěšných staveb, uvádí Ústavní soud následující. Předně ji stěžovatelky dříve neformulovaly takto, ale jen v obecné rovině hovořily o zásahu do vlastnického práva přijetím opatření obecné povahy. Z povahy územního plánování plyne, že vlastníci nemovitostí tímto plánováním dotčených jsou - ve spravedlivé míře - povinni strpět určitá omezení. Smyslem územního plánování je vyvážení zájmů vlastníků dotčených pozemků s přihlédnutím k veřejnému zájmu, kterým je v nejširším slova smyslu zájem na harmonickém využití území. Tato harmonie může mít nesčíslně podob a volba konkrétní podoby využití určitého území bude vždy výsledkem politické procedury schvalování územního plánu. Konkrétním výrazem ochrany veřejného zájmu je mimo jiné i zákonné zakotvení předkupního práva obce (kraje či státu) k vymezené kategorii pozemků, které má umožnit, resp. usnadnit realizaci obecně prospěšných staveb, o jejichž potřebě bylo politicky rozhodnuto. I když zde tedy potenciálně dotčení vlastnického práva hrozí, důvodem k rušení územního plánu to být nemůže.
Přisvědčit konečně nelze ani námitce, že soud rezignoval na svou funkci přezkoumat akt s odkazem na nedostatek aktivity stěžovatelek při projednávání a schvalování územního plánu. Nutno konstatovat, že tato procesní pasivita stěžovatelek se musela do posouzení většiny námitek promítnout. Právní úprava územního plánování dává dotčeným subjektům adekvátní prostor sdělovat své představy a návrhy, vznášet připomínky a výhrady, činit podněty, ale také bránit své zájmy a hájit svá práva, a to jak během přípravy a vytváření územního plánu, tak v procesu jeho schvalování. Vzhledem k technické, organizační a finanční náročnosti celého projektu je ovšem toto oprávnění časově zkoncentrováno. Nutně jsou pak limitovány i možnosti obrany v rámci soudního přezkumu. Takové omezení je nejen přípustné, ale i logické, přičemž opačný přístup, umožňující znovu zpochybnit úkony již odsouhlasené, by podle názoru Ústavního soudu svědčil o nekoncepčnosti institutu územního plánování. Situace posuzovaného případu navíc ani není taková, že by stěžovatelky byly v procesu přípravy územního plánu se svými požadavky přehlíženy nebo tvrdily vyjevení příčin své nespokojenosti teprve po schválení územního plánu, resp. po uplynutí lhůt pro uplatnění připomínek.
Z řečeného plyne, že zásah do základních práv stěžovatelek shledán nebyl. Ústavní soud tedy jejich návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2011
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu