ECLI:CZ:US:2011:2.US.2968.11.1
sp. zn. II. ÚS 2968/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. J. Z., Prof. RNDr. J. H., RNDr. T. H., MUDr. M. H. a M. H., všichni zastoupeni JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem Společné advokátní kanceláře v Brně, Údolní 5, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 7. 2011 č.j. 30 Cdo 3510/2010- 133 a rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 13 Co 370/2008-115 ze dne 18. 3. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2008, č.j. 55 C 228/2002-89, jímž byl zamítnut žalobní návrh stěžovatelů, kterým se proti České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových domáhali určení, že jsou (resp. jejich právní předchůdkyně byla) vlastníky id. 1/3 nemovitostí specifikovaných v žalobě. Rovněž požadují zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jejich dovolání proti rozhodnutí krajského soudu.
Předmětem sporu před obecnými soudy bylo posouzení neplatnosti kupní smlouvy z hlediska možného omylu ohledně kupní ceny a posouzení, zda nastaly věcněprávní účinky smlouvy, kterou stěžovatelé, jako prodávající a Československý stát, zastoupený Dopravně inženýrskou organizací města Brna, jako kupující, uzavřeli dne 20. 12. 1991. Obecné soudy dospěly k závěru, že "omyl na straně prodávajících (ve vztahu k výši kupní ceny) nelze hodnotit jako omluvitelný omyl, který by odůvodňoval neplatnost kupní smlouvy" a dále že věcněprávní účinky nastaly již samotným podpisem smlouvy, neboť ust. §134 odst. 2 obč. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. nevyžadovalo pro účinnost smlouvy při převodu nemovitostí do socialistického vlastnictví (státního vlastnictví) registraci státním notářstvím.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují nesouhlas s tím, jak obecné soudy vyložily v této konkrétní věci ustanovení čl. 7 odst. 2 Ústavy ČSFR (ústavní zákon č. 100/1960 ve znění ústavního zákona č. 100/1990 Sb.) a v návaznosti na to i ustanovení §134 odst. 2 obč. zák., ve znění před uvedenou novelou. Jsou přesvědčeni, že dnem účinnosti ústavního zákona č. 100/1990 Sb., tj. dne 23. 4. 1990, pozbyly účinnosti veškeré právní předpisy nižší právní síly, které jsou v rozporu např. s čl. 7 odst. 1 a 2, jímž bylo nově upraveno vlastnické právo. Dle stěžovatelů ust. §5 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., uvozující Listinu, kterým byly zrušeny články 7-9 Ústavy ČSFR (zákon č. 100/1960 Sb.) a ust. §6 odst. 1 stanovující, že zákony a jiné právní předpisy musí být uvedeny do souladu s Listinou nejpozději do 31. 12. 1991, na proces registrace smluv týkajících se převodu nemovitosti neměl žádný konkrétní dopad.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že k uzavření kupní smlouvy skutečně došlo dne 20. 12. 1991. Obecné soudy, které v souladu s ust. §868 obč. zák. po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb., posuzovaly otázku nabytí vlastnického práva při smluvním převodu nemovité věci podle zákona platného a účinného v době uzavření smlouvy, opodstatněně na věc aplikovaly ust. §134 odst. 2 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zák. č. 509/1991 Sb. Postupovaly tedy ve shodě s ust. §5 a §6 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. (stanovícího, že zákony a jiné právní předpisy musí být uvedeny do souladu s Listinou nejpozději do 31. prosince 1991, a dále, že tímto dnem pozbývají účinnosti ustanovení, která s Listinou nejsou v souladu), platným právě v době uzavření předmětné smlouvy v prosinci 1991. Krajský i Nejvyšší soud dostatečně a ústavně souladně zdůvodnily, že z ust. §6 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. vyplývá, že Listina základních práv a svobod nezamýšlela způsobit důsledky neústavnosti zákonných a podzákonných právních předpisů okamžitě, ale po přechodnou dobu stanovenou ve zmíněném ustanovení oddálila možnost jejich nápravy legislativní cestou, tedy umožnila, aby zákony a právní předpisy s Listinou rozporné nepozbyly do stanovené doby své platnosti ani účinnosti. Nejvyšší soud rovněž srozumitelně objasnil, že věc nebylo třeba posuzovat dle čl. 7 odst. 2 Ústavy ČSFR, ve znění ústavního zákona č. 100/1990 Sb., který nabyl účinnosti dne 23. 4. 1990, neboť ten byl zrušen ust. §5 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. (účinným 8. 2. 1991).
Ústavní soud neshledává důvod se k věci znovu duplicitně vyjadřovat. Za vhodné považuje pouze dodat, že stěžovateli zastávaný výklad čl. 7 odst. 2 Ústavy ČSFR, ve znění ústavního zákona č. 100/1990 Sb. a požadavek na jeho aplikaci na projednávanou věc, sledující pouze možnost posouzení konkrétní kupní smlouvy jako neplatné, nezbývá než charakterizovat jako nadmíru extenzivní. Z čl. 7 odst. 2 ústavního zákona č. 100/1990 Sb., dle nějž stát poskytuje vlastníkům rovnocennou ochranu, nelze zjednodušeně dovodit, že jím byla do právního řádu implantována nová povinnost nezakotvená v dosud platném občanském zákoníku, ani že důsledkem uvedeného ustanovení přímo nastala diskontinuita právního řádu týkající se úpravy nabývání vlastnictví nemovitostí.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu