ECLI:CZ:US:2011:2.US.2972.11.1
sp. zn. II. ÚS 2972/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. července 2011 sp. zn. 10 To 326/2011 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. června 2011 sp. zn. 8 T 55/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a z hlediska formálních náležitostí řádně podanou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. října 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení svých základních práv a svobod, a to práva na soudní ochranu podle Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jako součásti ústavního pořádku České republiky.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Jičíně usnesením ze dne 20. června 2011 (8 T 55/2006-341) rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání dvou roků z rozsudku téhož soudu ze dne 19. února 2007 (8 T 55/2006-221) ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. června 2007 (10 To 122/2007-239), který nabyl právní moci dne 21. června 2007, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dalším výrokem tohoto usnesení byl stěžovatel zařazen k výkonu trestu do věznice s dozorem. Napadené usnesení bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. července 2011 (10 To 326/2011).
Stěžovatel namítal porušení svých základních práv a svobod z následujících důvodů. Podle jeho názoru obecné soudy nesprávně posoudily jeho námitku, že veřejné zasedání se konalo i přesto, že byl ve špatném zdravotním stavu. Soudce soudu prvního stupně nevyhověl jeho žádosti o odročení veřejného zasedání a přes jeho protesty byl eskortou předveden k veřejnému zasedání, které nemohl ani vnímat, protože byl pod vlivem opiátů pro utišení bolesti a nebyl schopen se soustředit na projednávanou věc. Jednání soudu považuje za účelové, soud prvního stupně ve věci rozhodl, protože následující den by ve smyslu ustanovení §83 odst. 3 tr. zákoníku uplynula lhůta a platila by fikce, že se odsouzený ve zkušební době osvědčil. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou dodatečně odůvodnil 12. července 2011. Stěžovatel vytýkal odvolacímu soudu, že nepřihlédl k tvrzením stěžovatele a nenapravil vady předchozího řízení a stížnost zamítl. V uvedeném postupu spatřuje stěžovatel porušení svého základního práva na soudní ochranu a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí a obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy a že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud jsou právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Jádrem ústavní stížnosti byl výklad ustanovení §83 tr. zákoníku, dle kterého soud vydá rozhodnutí o způsobu ukončení podmíněného odsouzení. Dle ustanovení §83 odst. 3 tr. zákoníku, neučiní-li soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí, zda se podmíněně odsouzený osvědčil nebo že trest vykoná, aniž by na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil. Ustanovení §83 odst. 4 tr. zákoníku stanoví, že na pachatele, který se osvědčil se hledí, jako by nebyl odsouzen.
Jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. "Vedení řádného života" odsouzeným ve zkušební době podmíněného odsouzení obecně vzato vyžaduje, aby pachatel dodržoval právní řád jako celek a dodržoval i další normy občanské společnosti.
Pro rozhodnutí dle §83 tr. zákoníku musí obecný soud zvážit všechny okolnosti případu ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 130/01, dostupný v databázi NALUS). Nejsou-li však v konkrétním případě dány mimořádné okolnosti, svědčí kriminální recidiva zpravidla velmi zřetelně o negativních postojích odsouzeného a o skutečnosti, že podmíněné odsouzení u něj neplní svůj účel.
Ustanovení §83 odst. 3 tr. zákoníku upravuje vznik zákonné fikce, že se podmíněně odsouzený osvědčil. Tato fikce nahrazuje rozhodnutí soudu podle ustanovení §83 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil (věta první před středníkem), a to za naplnění kumulativně stanovených podmínek. Jednak musí dojít k uplynutí zkušební doby i prodloužené [např. dle §83 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], dále, že během zkušební doby ani jeden rok po jejím uplynutí nedošlo k rozhodnutí soudu o tom, že vykoná trest. Současně musí být splněna podmínka, že podmíněně odsouzený nezapříčinil to, že k takovému rozhodnutí soudu nedošlo. Fikce, že se podmíněně odsouzený osvědčil, má za následek, že již nemůže vykonat trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen a na pachatele se hledí, jako by nebyl odsouzen.
V projednávané věci obecný soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vycházel ze zjištění, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin podvodu dle ustanovení §250 odst. 1 odst. 3 písm. b) tr. zákona [pozn. zkratka "tr. zákon" označuje zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud ze spisového materiálu shledal, že soud prvního stupně dne 20. června 2011 (den před uplynutím roční doby od skončení doby zkušební, která skončila 21. června 2010), rozhodl ve veřejném zasedání, že stěžovatel původně podmíněně odložený trest odnětí svobody vykoná. Stěžovatel se dopustil další trestné činnosti, za kterou mu byl uložen trest odnětí svobody.
Ústavní soud považuje za podstatné, že toto jednání naplňovalo skutkovou podstatu úmyslného trestného činu, a tudíž z něj lze dovodit postoj stěžovatele k institutu podmíněného odsouzení a jeho značnou neochotu dodržovat právní normy. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí ani z argumentace stěžovatele neplyne, že by obecný soud postupoval při hodnocení okolností rozhodných z hlediska §83 tr. zákoníku svévolně.
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. února 2007 (8 T 55/2006-221) ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. června 2007 (10 To 122/2007-239), který nabyl právní moci dne 21. června 2007, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu dle ustanovení §250 odst. 1 odst. 3 písm. b) tr. zákona, nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, za který mu byl uložen trest ve výměře dvou roků. Výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let (dále bylo rozhodováno i o nároku na náhradu škody). Počátek běhu zkušební doby nastal právní mocí rozhodnutí tj. od 21. června 2007 a uplynula dnem 21. června 2010 a do jednoho roku měl pak soud prvního stupně podle ustanovení §183 odst. 1 tr. zákoníku rozhodnout.
Stěžovatel, jak vyplynulo z obsahu napadených rozhodnutí, ve zkušební době tohoto podmíněného odsouzení se dopustil trestného činu zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1 odst. 3 písm. c) tr. zákona [pozn. zkratka "tr. zákon" označuje zákon č. 140/1961 Sb., ve zákona znění pozdějších předpisů]. Tímto trestným činem byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. prosince 2008 sp. zn. 20 T 128/2008, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem (dále bylo rozhodováno o náhradě škody). Odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové zamítl usnesením ze dne 29. září 2009 (13 To 27/2009).
Odvolací soud v projednávané věci přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení (8 T 55/2006-341) i řízení, které mu předcházelo a neshledal stížnost stěžovatele za důvodnou, proto ji zamítl [§148 odst. 1 písm. c) tr. řádu]. Odvolací soud konstatoval, že stěžovatel jako odsouzený ve zkušební době podmíněného odsouzení pro majetkový trestný čin podvodu dle ustanovení §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona spáchal další majetkový trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona.
Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že soud prvního stupně na žádost stěžovatele ze zdravotních důvodů opakovaně nařizoval a posléze odročoval veřejná zasedání ve věci přezkoumávaného rozhodnutí. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že se jednalo o účelové prodlužování řízení ze strany stěžovatele se snahou dosáhnout neprojednání přeměny trestu v jednoroční lhůtě po skončení zkušební doby, s cílem dosáhnout tak fikce neodsouzení dle §83 odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně a konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, pokud nařídil jednání na 20. červen 2011, tedy den před uplynutím roční lhůty od skončení zkušební doby, která skončila 21. června 2010. Odvolací soud sice rozhodoval až po uplynutí jednoroční lhůty od skončení zkušební doby (skončila dne 20. června 2011), nemohla nastat fikce neodsouzení podle §83 odst. 4 tr. zákoníku. Pokud bylo napadené rozhodnutí shledáno správným, opravný prostředek stěžovatele zamítnut, nemohla fikce nastat. K této věci odkázal odvolací soud na konstantní judikaturu obecných soudů.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci se všemi námitkami stěžovatele, uvedenými v ústavní stížnosti, již podrobně zabývaly obecné soudy a své závěry v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu odůvodnily. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se těmito námitkami znovu zabývat, s odůvodněními napadených rozhodnutí obecných soudů se ztotožňuje. V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení pro majetkový trestný čin spáchal další majetkový trestný čin, za jehož spáchání následovalo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, pak rozhodně nelze hovořit o tom, že stěžovatel ve zkušební době vedl řádný život. Ústavnímu soudu nezbývá, než na odůvodnění napadených rozhodnutí, obsahující podrobnou argumentaci, odkázat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo ke stěžovatelem namítanému zásahu do jeho základních práv ve smyslu příslušných článků Listiny a Úmluvy, a proto odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2011
Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně senátu