ECLI:CZ:US:2011:2.US.2994.10.1
sp. zn. II. ÚS 2994/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti GO Point, a. s., IČ 254 15 921, se sídlem Hrádecká 156, Liberec, zastoupené JUDr. Janem Štainbruchem, advokátem se sídlem Havlíčkova 11, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2010 č. j. 25 Cdo 3911/2008-233, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 10. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž měla být porušena její ústavní práva zaručená čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou vůči státu domáhala zaplacení částky 41.822.265,28 Kč z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím o zákazu těžby kamene, v jehož důsledku stěžovatelka musela zastavit těžbu kamene a její smluvní partner následně odstoupil od smlouvy o odběru kamene. Stěžovatelce tak vznikla škoda, kterou představuje smluvní pokuta, ušlý zisk z předčasně ukončené smlouvy a zbytečně vynaložené náklady v souvislosti s přerušením těžby.
Obvodní soud pro Prahu 10 po provedeném dokazování mezitimním rozsudkem ze dne 13. 3. 2006 č. j. 13 C 232/2005-49 rozhodl, že žalobní návrh je co do základu důvodný. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 10. 2006 čj. 51 Co 255/2006-82 uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení s pokynem rozlišit skutečnou škodu a ušlý zisk a posoudit všechny předpoklady odpovědnosti státu za škodu, zejména důvod zastavení řízení po zrušení nezákonného rozhodnutí.
Obvodní soud poté rozsudkem ze dne 30. 4. 2007 č. j. 13 C 232/2005-134 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že stěžovatelka na základě povolení Obvodního báňského úřadu v Liberci začala provádět těžbu kamene a následně uzavřela kupní smlouvu o prodeji kamene, na základě níž měla kupujícímu po dobu jednoho roku dodávat 5 - 10 tisíc tun kamene měsíčně. Krajský úřad Libereckého kraje však těžbu rozhodnutím ze dne 12. 1. 2004 zakázal a vyloučil odkladný účinek případného odvolání. Zákaz odůvodnil nesplněním podmínky rozhodnutí o povolení těžby - nepředložení projektu rekultivace I. etáže. K odvolání stěžovatelky Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 11. 5. 2004 rozhodnutí o zákazu těžby zrušilo, s poukazem na jeho nesrozumitelnost ve výkladu požadavku na předložení projektu, a věc vrátilo k dalšímu projednání a rozhodnutí. Poté, co stěžovatelka předložila projekt rekultivace v souladu s podmínkou, stanovenou v povolení k těžbě, bylo rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 30. 6. 2004 řízení o zákazu těžby zastaveno s tím, že důvod řízení odpadl. Z odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu je zřejmé, že žaloba byla zčásti ohledně částky 25.000.000,- Kč zamítnuta z důvodu, že škoda ve výši odpovídající smluvní pokutě, kterou ještě stěžovatelka nezaplatila, dosud nevznikla, ve zbytku byla zamítnuta s tím, že nejde o odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, jestliže po jeho zrušení bylo dále probíhající řízení zastaveno proto, že stěžovatelka splnila dodatečně povinnost, jejíž nesplnění bylo důvodem k vydání rozhodnutí. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2008 č. j. 51 Co 404/2007-170 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil s právním posouzením věci jak v otázce odpovědnosti za škodu vzniklou rozhodnutím, které bylo zrušeno, ale další řízení bylo zastaveno, tak se závěrem, že nebyla-li dosud zaplacena smluvní pokuta, stěžovatelce skutečná škoda podle §442 odst. 1 obč. zák. nevznikla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení odmítl jako nepřípustné a proti výroku ve věci samé odvolání zamítl jako nedůvodné. Shledal, že závěry odvolacího soudu ve vztahu k nárokům stěžovatelky jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. věcně správné. Dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení označil za nepřípustné ze zákona, neboť nejde o rozhodnutí ve věci samé.
Uvedený rozsudek Nejvyššího soudu stěžovatelka napadá projednávanou ústavní stížností. Postup Krajského úřadu Libereckého kraje označuje jako šikanu znásobenou zneužitím institutu odepření odkladného účinku odvolání, a spatřuje v něm porušení svého práva dle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny. Uvádí, že poté, co bylo rozhodnutí o zákazu těžby zrušeno, podala žalobu proti České republice na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Soudy však její žalobu zamítly, aniž by se zabývaly genezí případu, zejména tím, že "neurčitou podmínku" dle podkladového rozhodnutí mohla splnit až po spolupráci s krajským úřadem. Striktním výkladem zákona o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím tak bylo stěžovatelce upřeno právo dané čl. 36 Listiny. V závěru své stížnosti stěžovatelka brojí proti nákladovému výroku, jímž jí byla dána povinnost uhradit státu náklady řízení, neboť má za to, že stát nárok na náhradu nákladů právního zastoupení podle výsledku mít nemůže, pokud si najímá externí advokátní kanceláře, přestože disponuje kvalifikovaným právním oddělením.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani další odvolací instancí, a proto není v zásadě bez dalšího oprávněn do pravomoci těchto soudů zasahovat. Tato maxima je prolomena jen za předpokladu, že by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy učinily skutková zjištění či vyslovily právní názory, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Článek 36 odst. 3 Listiny přiznává každému právo na ochranu před následky nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu orgánů veřejné moci. Odstavec 4 článku 36 Listiny odkazuje na zvláštní zákon, který upraví podmínky, za nichž se lze odškodnění za způsobenou újmu domáhat. Tímto zákonem se stal zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Podle jeho ustanovení §8 odst. 1 nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.
Jak však dovodil Nejvyšší soud (shodně se soudy nižších stupňů), existují výjimky, kdy rozhodnutí zrušené pro nezákonnost nemusí být příčinou vzniku škody. Mezi takové případy patří i projednávaná věc, kdy předmětné rozhodnutí o zákazu těžby bylo sice zrušeno, ale věc byla vrácena k dalšímu řízení, které však již neskočilo meritorním rozhodnutím. Bylo pak namístě zabývat se důvodem, pro který bylo řízení zastaveno, což také obecné soudy učinily. Jejich závěru, že důvod vyvolaného řízení odpadl, neboť stěžovatelka povinnost, pro jejíž nesplnění byl zákaz vydán, ještě v průběhu řízení splnila, a za uvedené situace zrušené rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., nelze nic vytknout. Jak upozornil Nejvyšší soud, v této souvislosti nelze přehlédnout, že o zahájení řízení o zákazu hornické činnosti byla stěžovatelka vyrozuměna oznámením ze dne 23. 10. 2003, a dostala tedy možnost, aby ještě před vydáním rozhodnutí o zákazu těžby (dne 12. 1. 2004) ve věci učinila potřebné kroky, když si nadto musela být vědoma toho, že nesplnění povinnosti, jíž bylo podmíněno vydání povolení k její činnosti, může důvodně vést k zákazu této činnosti, která bez provedení opatření předpokládaných v povolení, ohrožuje kvalitu přírody. Její námitka, že uloženou povinnost nebylo možno splnit pro její neurčitost, není za situace, kdy ji stěžovatelka ještě v průběhu předmětného řízení dodatečně splnila, relevantní.
Stran nároku stěžovatelky na zaplacení 25.000.000,- Kč, představující smluvní pokutu za předčasně zrušenou kupní smlouvu, postačí odkázat na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku, neboť stěžovatelka v tomto směru v ústavní stížnosti žádnou námitku nevznesla.
Pokud stěžovatelka dále brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu v části, v níž bylo její dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení odmítnuto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné, je třeba opět odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož je zřejmé, že Nejvyšší soud posoudil přípustnost podaného dovolání proti nákladovému výroku v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a aniž by se vůbec zabýval v tomto směru vznesenými dovolacími námitkami, výslovně a s odkazem na vlastní judikaturu konstatoval, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není vůbec dána, a to již z toho důvodu, že nejde o rozhodnutí ve věci samé. Výše uvedený závěr dovolacího soudu nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska akceptovatelný.
Lze uzavřít, že podmínky zásahu Ústavního soudu do rozsudku dovolacího soudu splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud dostál požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí a z ústavněprávního hlediska mu proto nelze nic vytknout. Je to právě Nejvyšší soud, jemuž přísluší primárně (ex lege) sjednocovat rozhodovací praxi obecných soudů, zaujímat stanoviska a činit výklad podústavního práva (srov. ustanovení §14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů). Nahrazovat tuto jeho roli za situace, kdy nebyla v jeho postupu zjištěna svévole, která by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny, Ústavnímu soudu nepřísluší.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu