ECLI:CZ:US:2011:2.US.3002.11.1
sp. zn. II. ÚS 3002/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. října 2011 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, směřující proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 29. 7. 2011 sp. zn. 1 ZN 1726/2010, a usnesení policejního orgánu Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha III, Místní odd. Čakovice ze dne 19. 4. 2011 č. j. ORIII-7027-47/TČ-2010-001317-BUJ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou elektronicky dne 7. 10. 2011 a doplněnou jejím originálem doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 10. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv garantovaných čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti i přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9 svým usnesením dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl stížnost stěžovatele-poškozeného proti v záhlaví citovanému usnesení vrchního inspektora Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha III, Místní odd. Čakovice, kterým byla podle §159a odst. 5 tr. řádu odložena věc podezření z trestného činu podvodu spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona k §250 odst. 1, 2 tr. zákona, jehož se měli dopustit dva neznámí pachatelé v usnesení blíže specifikovaným jednáním, kterým stěžovateli způsobili škodu v celkové výši 59 000 Kč. V odůvodnění mimo jiné obvodní státní zastupitelství konstatovalo, že v daném případě "(...) se nepochybně jedná o občansko-právní vztah, a je tedy na místě v tomto případě upozornit na zásadu subsidiarity trestní represe výslovně upravené v §12 odst. 2 tr. zákoníku a na ní navazující zásadu ultima ratio (...)."
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřoval v postupu orgánů činných v trestním řízení, kdy nedostatečně zjistily skutkový stav věci a nepřihlédly ke všem skutečnostem, které v průběhu vyšetřování vyšly najevo a došlo tak k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a dosud provedeným dokazováním. V opačném případě by totiž nebylo možné věc odložit, ale naopak by muselo být zahájeno trestní stíhání. Tímto svým postupem nadto neposkytly ochranu ani jeho vlastnickému právu garantovanému čl. 11 Listiny. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Byť stěžovatel v ústavní stížnosti namítal i některá procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení (libovůle, formální odůvodnění), jeho argumentace se soustředila především na polemiku se skutkovými zjištěními a hodnocením provedených důkazů ze strany orgánů činných v trestním řízení a podání ústavní stížnosti je pokračováním jeho snahy zvrátit konkrétní právní závěry orgánů činných v trestním řízení, k nimž dospěly v napadených rozhodnutích v jeho věci (odložení věci), s nimiž se i nadále odmítá ztotožnit. Stěžovatel tak činí navzdory skutečnosti, na kterou i sám v ústavní stížnosti upozornil, že Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi dal zřetelně najevo, že vztah trestní odpovědnosti je vztahem veřejnoprávním, kde na jedné straně vystupuje stát zastoupený veřejnou obžalobou (státním zastupitelstvím) a na druhé straně stojí obžalovaný. Nelze proto dovozovat, že by ostatním jednotlivcům, a to ani tehdy, jsou-li v procesním postavení poškozených, právní řád přiznával právo na trestní stíhání, které by dokonce mělo požívat ústavněprávní ochrany. Poškozený v trestním řízení, byť by se ho jednání, za které by byl případný pachatel obžalován, citelně dotýkalo, nedisponuje právem na trestní stíhání a potrestání údajných pachatelů trestných činů. Trestní stíhání pachatelů, jakož i jejich potrestání po proběhnuvším soudním procesu, je monopolem státu (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3094/07, II. ÚS 1934/08, IV. ÚS 400/10 či I. ÚS 2549/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tak ani v nyní posuzovaném případě neshledal důvod se od uvedených závěrů odchýlit.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně porušení jeho vlastnického práva garantovaného čl. 11 Listiny, kdy mu jednáním domnělých pachatelů byla způsobena škoda, Ústavní soud konstatuje, že chtěl-li stěžovatel podáním ústavní stížnosti sledovat ochranu svých majetkových práv, nelze než trvat na tom, aby před podáním ústavní stížnosti vyčerpal procesní prostředky občanskoprávní, které mu právní řád k jejich ochraně poskytuje, k čemuž jej nabádalo i státní zastupitelství v napadeném usnesení. Z tohoto pohledu tedy lze uzavřít, že stěžovatel se obrátil na Ústavní soud předčasně, neboť nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho majetkových práv poskytuje.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2011
Eliška Wagnerová, v. r.
soudce zpravodaj