ECLI:CZ:US:2011:2.US.3014.11.1
sp. zn. II. ÚS 3014/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti S. L., zastoupené JUDr. Jiřím Davidem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 21. 7. 2010, č. j. 6 C 434/2009-66, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 28. 6. 2011, č. j. 15 Co 199/2011-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která co do formálních náležitostí vyhovuje zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústavní soud"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces garantovaného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadenými rozsudky soudy rozhodovaly o stěžovatelčině žalobě o zaplacení částky 977.478 Kč s příslušenstvím, jíž se domáhala z titulu náhrady škody způsobené jí nečinností ustanovené advokátky ve sporu o náhradu škody vedeném proti jinému advokátu, kterou jí měl způsobit v souvislosti s poskytováním právních služeb v její pracovněprávní při. Nárok vznesený vůči advokátce opírala o tvrzení, že dotyčná neupravila petit žaloby a nepodala jménem stěžovatelky odvolání proti odmítnutí opožděného odvolání. Obecné soudy žalobu, resp. následné odvolání, vyhodnotily jako nedůvodné. Vyšly přitom ze zjištění, že původní stěžovatelčino podání bylo odmítnuto pro absenci nezbytných obsahových náležitostí návrhu na zahájení řízení. Proti usnesení o odmítnutí návrhu (ze dne 4. 1. 2007) podala stěžovatelka odvolání, ovšem opět s vadami, pročež ji soud vyzval k nápravě (usnesení z 8. 2. 2007). Stěžovatelka reagovala žádostí o ustanovení zástupce, které soud vyhověl (usnesení ze dne 18. 4. 2007). Nicméně následně okresní soud po prověření okolností doručení usnesení o odmítnutí návrhu na zahájení řízení (fikce doručení nastala 11. 1. 2007) odmítl stěžovatelčino odvolání jako opožděné (k poštovní přepravě jej podala dne 30. 1. 2007). O nečinnosti advokátky nebylo lze uvažovat do doby jejího ustanovení k ochraně zájmů stěžovatelky. K odmítnutí návrhu i odvolání podaného stěžovatelkou došlo ještě před rozhodnutím o ustanovení, zmeškání lhůty jde proto výlučně k tíži žalované. Ani stěžovatelkou vytýkané pozdější nekonání advokátky, tedy neodvolání se proti usnesení o odmítnutí opožděného odvolání, nemohlo závěr o opožděnosti nijak zvrátit. Navíc obecné soudy připomenuly, že nevznikla překážka věci pravomocně rozsouzené a stěžovatelka mohla žalobu podat znovu. Předpoklady odpovědnosti advokátky za škodu, tedy pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi pochybením a vznikem škody tak splněny nebyly.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve vykreslila svou tíživou sociální situaci a zmínila se o rodinné tragédii, která výrazně ovlivnila její život. Domnívá se, že v důsledku této události a událostí na ni navazujících trpí psychickou poruchou. To také sdělila krajskému soudu, ten ovšem předloženou zprávu z psychiatrické léčebny vyhodnotil nesprávně a neshledal potřebu ustanovit stěžovatelce opatrovníka dle §29 o. s. ř. Dále stěžovatelka namítá, že neexistoval důvod odmítnout její původní návrh na zahájení řízení o náhradu škody proti jmenovanému advokátu, když skutkovou i právní stránku případu v podání dostatečně specifikovala. Nesouhlasí se závěrem napadených rozhodnutí stran nečinnosti advokátky. Dle názoru stěžovatelky měla alespoň prostudovat spis o případu a mohla podat žádost o navrácení lhůty či ústavní stížnost. Konečně ji advokátka neinformovala o doručeném rozhodnutí tak, aby bylo možno podat ústavní stížnost. Závěrem stěžovatelka dovozuje, že vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu jí nemohlo být srozumitelné, od jaké skutečnosti se odvozuje počátek běhu odvolací lhůty, přičemž i okresní soud ji zřejmě zprvu považoval za zachovanou, rozhodl-li o opožděnosti odvolání s několikaměsíční prodlevou.
Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že mu zásadně nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů, pokud jejich rozhodnutí či jim předcházející postup nepředstavují porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Do kompetence obecných soudů přitom spadá i kompetence provádět dokazování a následně provedené důkazy hodnotit. Stran zjišťování skutkového stavu náleží Ústavnímu soudu korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). Stejně tak je věcí obecných soudů, jak vyloží předpisy hmotného i procesního práva a jak je na zjištěný skutkový stav aplikují.
Námitky stěžovatelky jsou zjevně neopodstatněné.
V tomto řízení předně nelze s úspěchem argumentovat, že návrh na zahájení sporu o náhradu škody vzniklé stěžovatelce činností advokáta v pracovněprávní záležitosti nevykazoval formální nedostatky, a nebylo důvodu jej odmítat. Nyní napadené rozsudky vzešly z jiného, zcela samostatného řízení a ústavní stížnost nemá na zmiňovaný návrh žádnou návaznost.
Nelze rovněž přisvědčit námitce, že by obecné soudy opomenuly stěžovatelčina tvrzení o duševní chorobě. Námitka byla vznesena v odvolání a odvolací soud se jí také zabýval. Předložená lékařská zpráva ovšem toto přesvědčení stěžovatelky neosvědčila. Rovněž tak obsah spisů o stěžovatelčiných žalobách dle soudu dokládá, že i v době, než jí byl ustanoven zástupce, byla plně orientovaná, srozumitelně reagovala na výzvy soudu a samostatně činila veškeré procesní úkony. Nic tedy nenasvědčovalo tomu, že by byla stižena duševní poruchou naplňující předpoklady pro omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům. Důvod ustanovovat opatrovníka proto shledán nebyl.
Opodstatněné nejsou ani námitky proti závěrům o nesplnění předpokladů pro přiznání nároku na náhradu škody, když stěžovatelka neuvádí nic, co by její polemiku posouvalo do ústavněprávní roviny. Jak bylo řečeno, zjišťování skutkového stavu a právní hodnocení je věcí obecných soudů. Z výše nastíněného přehledu dat procesních úkonů je navíc zřejmé, že přijaté závěry jsou zcela odpovídající. Zmeškání odvolací lhůty zavinila sama stěžovatelka v době předcházející ustanovení advokátky, přičemž pochybení advokátky zakládající odpovědnost za škodu nelze spatřovat ani v tom, že proti rozhodnutí o odmítnutí návrhu na zahájení řízení nepodala ústavní stížnost (ta by zřejmě mohla být s ohledem na opožděné odvolání odmítnuta pro nepřípustnost), ani v tom nepožádání o prominutí zmeškání lhůty, neboť z popsaných okolností je evidentní, že přísné podmínky ustanovení §58 o. s. ř. (lhůta a omluvitelný důvod, který nakonec stěžovatelka neuvedla ani v ústavní stížnosti), nemohly být splněny. Stěžovatelka má sice pravdu, že o opožděnosti odvolání mohl soud rozhodnout rychleji, nicméně tato skutečnost nemůže mít na vlastní řešení případu vliv.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy, jejichž rozhodnutí jsou ústavní stížností napadána, rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. prosince 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu