ECLI:CZ:US:2011:2.US.3042.10.1
sp. zn. II. ÚS 3042/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, adresa pro doručování Elektrárenská 125, Frýdlant nad Ostravicí, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 2010 č. j. 21 Cdo 3433/2008-291, 21 Cdo 3434/2008-291, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2007 č. j. 57 Co 22/2007-248 a výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 12. 2005 č. j. 57 Co 264/2005-157, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v článcích 36 odst. 1 a 4 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel uzavřel se žalobkyní dne 20. 2. 1996 smlouvu o půjčce, v níž se zavázal půjčit žalobkyni částku 650.000,- Kč a žalobkyně se zavázala půjčenou částku vrátit do 20. 5. 1996. Smlouva byla zajištěna zástavním právem na základě zástavní smlouvy. Žalobkyně do sjednaného termínu dlužnou částku neuhradila, stěžovatel proto podal v souladu s ustanovením §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 26/2000 Sb."), návrh na provedení nedobrovolné dražby. Dražba se měla konat dne 31. 1. 2003, z důvodu podání žaloby dle §166 odst. 1 občanského zákoníku však od ní bylo upuštěno.
Okresní soud v Ostravě zamítl rozsudkem ze dne 14. 10. 2004 žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že není přípustný prodej zástavy ve veřejné dražbě prováděné podle prohlášení stěžovatele učiněného do notářského zápisu, t. j. v napadených rozhodnutích specifikovaných nemovitostí, a že tytéž nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem ve prospěch stěžovatele pro pohledávku ve výši 650.000,- Kč. Odvolací soud napadeným výrokem I. citovaného rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a určil, že prodej zástavy ve veřejné dražbě není přípustný. Ve zbývající části rozsudek zrušil a věc soudu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 8. 2006 zamítl žalobu o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání, stěžovatel návrh na opravu odůvodnění a odvolání proti nákladovému výroku. Krajský soud návrh na opravu zamítl, rozsudek okresního soudu změnil a určil, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem zřízeným ve prospěch stěžovatele. Stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 43.217,20 Kč, náklady odvolacího řízení ve výši 21.200,- Kč a České republice soudní poplatek.
Stěžovatel napadl dovoláními v záhlaví citovaný rozsudek krajského soudu, jakož i výrok I. rozsudku krajského soudu rovněž napadeného ústavní stížností. Nejvyšší soud dovolání směřující proti výrokům rozsudků krajského soudu ve věci samé napadeným rozsudkem zamítl a dovolání proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel je přesvědčen, že vůči žalobkyni má splatnou pohledávku ve výši minimálně 750.000,- Kč (včetně sjednané smluvní pokuty ve výši 100.000,- Kč), přičemž její pohledávky k započtení rozporuje co do důvodu a výše. Dle názoru stěžovatele žalobkyně v řízení neprokázala výši bezdůvodného obohacení. Při jejím stanovení totiž není možné vycházet ze znaleckého posudku znalce Ing. M. B. předloženého žalobkyní a vykazujícího dle mínění stěžovatele četné vady. Ke zpochybnění věrohodnosti tohoto důkazu navrhl u odvolacího soudu provedení důkazu znaleckým posudkem vyhotoveným Ing. D. Tento důkaz však proveden nebyl, přičemž dle názoru stěžovatele není dána překážka koncentrace řízení.
Stěžovatel se domnívá, že splnil všechny předpoklady pro provedení nedobrovolné dražby vyžadované právními předpisy v době, kdy měla být provedena, a žaloba o nepřípustnost prodeje zástavy byla podána nedůvodně, o čemž svědčí i závěr vyslovený prvostupňovým soudem v prvním rozsudku vydaném ve věci. Jediným důvodem, proč krajský soud žalobě o nepřípustnosti prodeje předmětných nemovitostí vyhověl, je nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 47/04, kterým bylo s účinností ke dni 10. 5. 2005 zrušeno ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. Nicméně citovaný nález byl vydán až poté, co ve věci bylo rozhodnuto okresním soudem a stěžovatel má za to, že odvolací soud v takové situaci pouze přezkoumává správnost rozhodnutí soudu prvého stupně, tedy zda-li v době vydávání tohoto rozhodnutí byly splněny všechny podmínky pro konání nedobrovolné dražby, jelikož nález Ústavního soudu nemůže působit retroaktivně. Porušení svých ústavně zaručených základních práv dále stěžovatel spatřuje v tom, že byl zavázán hradit celou výši nákladů řízení, přestože byly dány důvody, proč by soud žalobkyni neměl při aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. náklady řízení přiznat. Pokud jde o dovolací řízení, Nejvyšší soud měl s ohledem na skutečnost, že žalobkyně dle informací stěžovatele zemřela, vyčkat s rozhodnutím do skončení dědického řízení.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Opodstatněností ústavní stížnosti se rozumí existence podmínky, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci, kterou uplatnil již v průběhu řízení před obecnými soudy a s níž se soud odvolací i Nejvyšší soud dostatečně vypořádaly. Pokud jde o nárok na určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, Ústavní soud konstatuje, že na základě rozsáhlého a řádně provedeného dokazování soudy učinily závěr, že zástavním právem k předmětným nemovitostem byla zajištěna pohledávka stěžovatele vůči žalobkyni ve výši 550.000,- Kč. Oproti pohledávce stěžovatele bylo započteno 544.440,- Kč, (540.000,- Kč bezdůvodného obohacení, které stěžovatel získal za neoprávněné užívání nemovitosti od listopadu 1997 do dubna 2002, a 4.440,- Kč, které žalobkyně zaplatila za náhradní bydlení). Vzhledem k tomu, že žalobkyně stěžovateli zaplatila i částku 5.560,-, zanikla pohledávka stěžovatele v celém rozsahu a podmínky pro zánik zástavního práva podle §170 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku byly splněny. Návrhu žalobkyně na určení nepřípustnosti dražby krajský soud vyhověl s ohledem na citovaný nález Ústavního soudu.
Jak Ústavní soud ověřil ze spisového materiálu, na námitky stěžovatele týkající se skutkového stavu a právního posouzení již reagoval v odůvodnění napadených rozhodnutí odvolací soud, a posléze se jimi velmi podrobně zabýval ve svém rozsudku i Nejvyšší soud, na jehož odůvodnění lze stěžovatele plně odkázat.
Ve vztahu k namítanému neprovedení důkazu znaleckým posudkem znalce Ing. D. Ústavní soud podotýká, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také, pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V odůvodnění rozsudku odvolací soud podrobně vysvětlil, proč považoval další znalecké dokazování za nadbytečné a důkazy znaleckým posudkem znalce Ing. D. a revizním posudkem navržené stěžovatelem neprovedl. Napadený rozsudek se tedy s důkazními návrhy řádně vypořádal a Ústavní soud pro stručnost na toto odůvodnění odkazuje (č. l. 255, 257 a 258).
Co se týče výtky stěžovatele ohledně rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod. Takový rozměr nabývá rozhodování o nákladech řízení pouze ve výjimečných případech, především tam, kde úvaha soudu je důsledkem libovůle, kde rozhodnutí soudu není dostatečně odůvodněno, případně kde nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení. O to více se uplatní zdrženlivost Ústavního soudu v otázce aplikace ustanovení §150 o. s. ř., které slouží k dosahování spravedlnosti v konkrétním případě, a to zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele. Je však věcí obecného soudu, projednávajícího daný konkrétní případ, uvážit, zda uvedené ustanovení, které je použitelné pouze v případech výjimečných, aplikuje či nikoliv. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití citovaného ustanovení. Vymezování obsahu tohoto právního pojmu je úkolem soudů obecných. V projednávané věci krajský soud nákladový výrok řádně a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil a v jeho rozhodnutí přiznat žalobkyni náklady řízení nelze spatřovat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Pokud jde o námitku týkající se úmrtí žalobkyně v průběhu dovolacího řízení, procesní nástupnictví při ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení upravuje o. s. ř. v ustanovení §107, dle jehož odst. 1 v případě že účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. V projednávané věci dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel a dovolání bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ve věci samé zamítnuto. Dle názoru Ústavního soudu by za dané situace "vyčkání s rozhodnutím do skončení dědického řízení" dovolacím soudem, nemělo na konečný výsledek řízení žádný vliv. Nejvyšší soud by tak pouze prodlužoval své řízení, které by vedlo k vydání stejného rozhodnutí.
Závěrem proto Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci neshledal pochybení obecných soudů, které by mohlo dosahovat ústavněprávní roviny. Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel především dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Pro úplnost Ústavní soud odkazuje na právní názor obsažený v usnesení sp. zn. III. ÚS 1687/07 ze dne 24. 4. 2008, v němž se zabýval otázkou právních následků nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 47/04.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu