ECLI:CZ:US:2011:2.US.3070.11.1
sp. zn. II. ÚS 3070/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti J. P., zastoupené JUDr. Josefem Zubkem, advokátem, se sídlem v Třinci, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 61/2011-634 ze dne 15. září 2011, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1) L. P. a 2) M. O., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 12. října 2011 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Jím bylo jednak zastaveno odvolací řízení k odvolání stěžovatelky, a k odvolání vedlejšího účastníka řízení 2) [dále jen "otec"] byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 0P 367/2002-546 ze dne 13. září 2010 tak, že výživné, které je otec povinen přispívat pro vedlejší účastnici řízení 1) [dále jen "nezletilá"] se s účinností od 1. ledna 2011 snižuje na částku 1.000 Kč měsíčně, a dále bylo rozhodnuto o tom, že nikdo nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka tvrdí, že jím byly porušeny čl. 90 a čl. 95 Ústavy české republiky a čl. 4 Listiny základních práv a svobod.
2. Konkrétně stěžovatelka nesouhlasí s tím, že obecný soud vyšel pro účely stanovení výše výživného z minimální mzdy ve výši 7.200 Kč, coby potenciálního výdělku otce. Taková úvaha je podle stěžovatelky rozporná s §96 odst. 1 zákona o rodině. To je dáno jednak tím, že minimální mzda je ve skutečnosti ve výši 8.000 Kč měsíčně a navíc práce, které se otec dobrovolně vzdal (traťový dělník u OHL ŽS, a. s.), neodpovídá zařazení do té skupiny, pro kterou je stanovena tato minimální mzda. Podle stěžovatelky tedy měl obecný soud vycházet právě z potenciálního příjmu druhu práce, které se otec vzdal. Obecnému soudu rovněž vytýká nejednotnost rozhodování, když Obvodní soud pro Prahu 4 v rozhodnutí sp. zn. 0P 103/2011 ze dne 23. května 2011 vycházel pro účely stanovení výše výživného nikoliv z minimální mzdy, ale ze statistiky Ministerstva práce a sociálních věcí o průměrné mzdě.
3. Ústavní soud předesílá, že ještě před tím, než se může meritorně zabývat ústavní stížností, je vždy povinen v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, posoudit "přijatelnost" návrhu. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
4. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se může fyzická nebo právnická osoba domáhat ochrany Ústavního soudu, jestliže tvrdí, že bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod. I kdyby v daném případě bylo (s ohledem na námitky stěžovatelky) o příspěvku, který je povinen otec přispívat nezletilé na výživu rozhodnuto rozporně s ústavním pořádkem, tak by to zásadně mohlo znamenat toliko porušení základních práv nezletilé nebo otce. Je to dáno tím, že tento majetkový nárok se dotýká toliko nezletilé a otce a v majetkové (či jiné) sféře stěžovatelky se proto nemůže nijak projevovat. Stěžovatelka netvrdí, že by ústavní stížnost podávala i za nezletilou. Za této situace je předmětná ústavní stížnost podána osobou zjevně neoprávněnou.
5. Nad rámec výše uvedeného lze poznamenat, že i kdyby stěžovatelka byla aktivně legitimovanou osobou, je třeba uvést, že obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí jasně, zřetelně a logicky vyložil postup svých úvah a na čem stojí jeho závěry, ke kterým dospěl v souladu s procesním předpisem. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, na které stěžovatelka odkazuje, evidentně s danou věcí nesouvisí a nemá judikaturní význam. Námitky stěžovatelky jsou tedy pouhou polemikou, která by nebyla způsobilá věc posunout do ústavněprávní roviny (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem odmítl coby podanou osobou zjevně neoprávněnou, podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2011
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj