ECLI:CZ:US:2011:2.US.3083.11.1
sp. zn. II. ÚS 3083/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Kongresového centra ILF, a. s., se sídlem Pařížská 23, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem Vyšehradská 21, 128 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, č. j. 20 Cdo 1625/2011-671, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. srpna 2010, č. j. 11 Co 487/2010-486, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, resp. jednotlivých výroků soudních rozhodnutí, s tvrzením, že jimi došlo k porušení zásady rovnosti zbraní mezi účastníky exekučního řízení vyplývající z práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 4. června 2010, č. j. 42 Nc 6902/2009-456, v exekuční věci oprávněného (stěžovatele), na základě návrhu povinného (ČETRANS a. s.) na zastavení exekuce a na odklad provedení exekuce, exekuční řízení podle §96 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil (výroky I., II.). Dále zamítl návrh oprávněného na změnu exekutora (výrok III.) a povinnému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
3. K odvolání oprávněného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. srpna 2010, č. j. 11 Co 487/2010-486, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I., II., a III. potvrdil, ve výroku IV. je zrušil. Současně v poučení uvedl, že proti jeho rozhodnutí není přípustné dovolání.
4. Následné dovolání oprávněného, které směřovalo výlučně do té jeho části, která se vztahuje k výroku III. usnesení soudu prvního stupně, jímž byl návrh oprávněného na změnu exekutora zamítnut, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, č. j. 20 Cdo 1625/2011-671, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud konstatoval, že žádné z ustanovení, která taxativně vyjmenovávají přípustnost dovolání (§238, §238a a §239 o. s. ř.) se nevztahuje na rozhodování soudu o žádosti oprávněného na změnu exekutora. Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 o. s. ř., neboť napadené usnesení není rozhodnutím ve věci samé.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatel, přestože jeho ústavní stížnost směřuje i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, v odůvodnění brojí především proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, jimiž byl zamítnut jeho návrh na změnu soudního exekutora. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu polemizuje s jeho závěry o nepřípustnosti dovolání, přičemž poukazuje na to, že rozhodování o návrhu na změnu exekutora by bylo možné považovat za součást rozhodování o věci samé. Zdůrazňuje, že v dané věci se nejedná o zpochybňování oprávnění Nejvyššího soudu posuzovat přípustnost dovolání na základě uvážení [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nýbrž o případ, kdy v občanském soudním řádu nelze nalézt vůbec žádné vodítko pro právní kvalifikaci řízení o návrhu na změnu soudního exekutora a tudíž vůbec nelze posoudit, podle kterého ustanovení občanského soudního řádu by mělo být dovolání přípustné, anebo z jakého konkrétního ustanovení se má podávat jeho nepřípustnost. Stěžovatel dále uvádí, že dovolací soud svým posouzením přípustnosti dovolání postupoval přepjatě formalisticky, čímž zasáhl do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i do práva na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy.
III.
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
7. Ústavní soud předesílá, že se mohl zabývat ústavní stížností toliko ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ve vztahu k rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. srpna 2010, č. j. 11 Co 487/2010-486, je totiž třeba považovat ústavní stížnost za opožděně podanou. Je to z toho důvodu, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako nepřípustné [a nejednalo se přitom o nepřípustnost vyplývající z uvážení dovolacího soudu - §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Proto stěžovatelem podané dovolání nepředstavovalo ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu účinný opravný prostředek, což je s ohledem na znění §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nutná podmínka pro podání ústavní stížnosti. Stěžovatel byl navíc odvolacím soudem o nepřípustnosti dovolání řádně poučen.
8. Co se týče rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, nemá k němu Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případě, pokud to zákon výslovně připouští. Nejedná-li se o věc samou (pokud stěžovatel dovozuje, že by tomu tak ve stávající věci snad být mohlo, vychází z mylného předpokladu ohledně charakteristiky věci samé), je přípustnost dovolání upravena v §238, §238a a §239 o. s. ř. Pouze v těchto ustanoveních taxativně vyjmenované případy mohou založit přípustnost dovolání. Rozhodování o návrhu na změnu exekutora ovšem k těmto případům zjevně nenáleží. K námitce stěžovatele na porušení práva na účinné opravné prostředky Ústavní soud podotýká, že je ve volné dispozici zákonodárce a nikoliv Ústavního soudu, kolik přezkumných instancí pro jednotlivé druhy řízení stanoví a jaké podmínky, za jejichž splnění se účastníkovi řízení otevře možnost přezkumu ve více instancích, určí. Právo na dovolání, resp. právo na několik opravných instancí totiž není ústavně zaručeno jakožto základní právo. Pro oblast občanskoprávního řízení není takové základní právo garantováno ani Listinou, ani Úmluvou či dalšími mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách; právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 298/02, přístupné v elektronické formě přes http://www.usoud.cz).
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
10. Ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pak ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu