ECLI:CZ:US:2011:2.US.3087.10.1
sp. zn. II. ÚS 3087/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele READY REALITY s. r. o., se sídlem Chrastavská 24, 460 01 Liberec, zastoupeného zmocněncem Janem Šlechtou, korespondenční adresa 5. května 17, 460 01 Liberec, právně zastoupeného Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem, se sídlem Valdštejnská 381/6, 460 01 Liberec 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2010, č. j. 18 K 66/99-807, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2010, č. j. 1 Ko 39/2010-917, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2010, č. j. 18 K 66/99-808, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2010, č. j. Nco 140/2010-920, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. října 2010, č. j. 18 K 66/99-958, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se ústavní stížností původně sepsanou pouze zmocněncem J. Š., posléze nahrazenou podáním ze dne 15. února 2011, sepsaným advokátem určeným Českou advokátní komorou k zastupování pro řízení před Ústavním soudem, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v konkursním řízení vedeném na úpadce SYCHROV 94, a. s., s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen a "Listina"), a dále do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2010, č. j. 1 Ko 39/2010-917, bylo odmítnuto odvolání READY REALITY, s. r. o. (stěžovatel), směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2010, č. j. 18 K 66/99-807, jímž bylo konstatováno, že stěžovatel není účastníkem konkursu vedeného na majetek úpadce SYCHROV 94, a. s. Soud prvního stupně vyšel z toho, že přihlášená pohledávka stěžovatele byla na přezkumném jednání popřena a incidenční žaloba stěžovatele (řízení vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 46 Cm 9/2005) byla zamítnuta pro předčasnost, neboť přihláška pohledávky vykazovala vady bránící jejímu přezkoumání. Vzhledem k tomu, že stěžovatel na výzvu správce konkursní podstaty k odstranění vad reagoval pouze částečným zpětvzetím přihlášky, ale vady přihlášky jinak neodstranil, nebylo možno k takové přihlášce přihlížet a stěžovatele proto nelze nadále považovat za účastníka konkursního řízení. Odvolací soud odvolání stěžovatele odmítl, neboť proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo pouze deklaratorně vysloveno, že stěžovatel není účastníkem řízení, není odvolání přípustné.
3. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2010, č. j. 18 K 66/99-808, byl zamítnut návrh stěžovatele na odvolání správce konkursní podstaty Ing. Jiřího Cihláře. V odvolání proti tomuto usnesení stěžovatele současně vznesl námitku podjatosti soudce JUDr. Jiřího Bednáře. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. července 2010, č. j. Nco 140/2010-920, rozhodl, že soudce JUDr. Jiří Bednář není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 66/99. Vrchní soud v Praze uvedl, že podjatost soudce nelze dovozovat ze spekulací v médiích týkajících se konkursní mafie na ústeckém soudu a ničím nepodložených skutečnostech. Současně vyslovil, že soud prvního stupně rozhodne o eventuální opožděnosti odvolání nebo věc znovu předloží odvolacímu soudu k rozhodnutí.
4. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. října 2010, č. j. 18 K 66/99-958, byla zamítnuta žádost stěžovatele o ustanovení právního zástupce, neboť zástupce může být ustanoven pouze účastníkovi řízení, kterým však stěžovatel s ohledem na předchozí výše uváděná rozhodnutí není. Kromě toho se jedná o obchodní společnost (tedy podnikatele), cílem jejíž existence je dosahování zisku. Pokud zisku nedosahuje, je na statutárních orgánech, aby splnily své zákonné povinnosti uložené obchodním zákoníkem a insolvenčním zákonem.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá shora uvedená rozhodnutí. V prvé řadě však brojí proti řízení o incidenční žalobě, když namítá, že soudy se nezabývaly podstatou věci, ale pouze problematikou formálních náležitostí přihlášky pohledávky do konkursu. Námitky ve vztahu k incidenčnímu sporu pak prolínají i dalšími částmi ústavní stížnosti. Zde dovozuje porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
6. Ve vztahu k usnesením, jimiž bylo konstatováno, že stěžovatel není účastníkem konkursního řízení (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2010, č. j. 1 Ko 39/2010-917, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2010, č. j. 18 K 66/99-807) stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na rozhodnutí vydané nezávislým a nestranným soudem. Nestrannost je podle názoru stěžovatele zpochybněna tím, že ve věci rozhoduje podjatý soudce, který nevykonává náležitý dohled nad správcem konkursní podstaty. Rovněž bylo porušeno právo stěžovatele na veřejné projednání věci, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti (čl. 38 Listiny). Stěžovatel uvádí, že nebyl pozván k žádnému jednání a ani mu nebyly zasílány repliky účastníků k vyjádření.
7. Ve vztahu k dalším dvěma napadeným rozhodnutím (usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2010, č. j. 18 K 66/99-808, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2010, č. j. Nco 140/2010-920) namítá rovněž porušení práva na spravedlivý proces, neboť rozhodnutí nebylo vydáno nezávislým a nestranným soudcem. Stěžovatel zde doslovně opakuje argumentaci z předchozího odstavce.
8. Co se týče usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. října 2010, č. j. 18 K 66/99-958, stěžovatel namítá, že odepřením poskytnutí právní pomoci došlo k porušení čl. 37 Listiny. Soud podle názoru stěžovatele pochybil tím, že zamítl žádost o ustanovení právního zástupce kvůli tomu, že stěžovatel je právnickou osobou, která byla zřízena za účelem dosahování zisku a nemá-li zisk, má podat návrh na insolvenci. Stěžovatel poukazuje přitom na to, že jeho platební neschopnost je způsobena právě probíhajícím konkursem na úpadce SYCHROV, a. s., kdy správce konkursní podstaty tuneluje konkursní podstatu a veškeré příjmy z nájemného plynoucího z majetku stěžovatele inkasuje správce konkursní podstaty.
III.
9. Ústavní soud úvodem konstatuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost není důvodná.
10. Významná část argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti se týká incidenčního řízení. Z rozhodnutí vydaných v tomto incidenčním řízení pak vycházely soudy v rozhodnutích, která jsou předmětem této ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí vydaná v rámci incidenčního řízení nejsou předmětem této ústavní stížnosti (nehledě na to, že proti rozhodnutím vydaným v rámci incidenčního řízení podal stěžovatel dovolání, o němž nebylo dosud Nejvyšším soudem rozhodnuto), nemají námitky stěžovatele týkající se tohoto incidenčního řízení pro stávající věc, byť z rozhodnutí vydaných v incidenčním řízení obecné soudy vycházejí, žádnou relevanci. Stěžovateli zůstává možnost tyto námitky uplatnit před Ústavním soudem zachována. S ohledem na výše uvedené nemají význam ani námitky týkající se rozhodnutí, jímž bylo vysloveno, že stěžovatel není účastníkem konkursního řízení (viz usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2010, č. j. 18 K 66/99-807). Toto rozhodnutí mělo pouze deklaratorní charakter a na postavení stěžovatele nemělo přímý vliv. Pokud by Krajský soud v Ústí nad Labem musel na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu eventuálně přehodnotit svůj právní názor na věc a připustit stěžovatele jako účastníka řízení, ztratilo by opodstatnění i citované usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2010.
11. Co se týká dalších ústavní stížností napadených rozhodnutí (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2010, č. j. 1 Ko 39/2010-917, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2010, č. j. 18 K 66/99-808, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2010, č. j. Nco 140/2010-920) stěžovatel sice namítá porušení práva na spravedlivý proces spočívající v tom, že rozhodnutí nebyla vydána nestranným a nezávislým soudem, neboť podle názoru stěžovatele rozhodoval podjatý soudce, ale tuto podjatost blíže nespecifikuje, resp. pouze obecně uvádí, že podjatost soudce vyplývá z toho, že nevykonává náležitý dohled nad správcem konkursní podstaty, který konkursní podstatu tuneluje. Takto obecně pojaté námitky, stejně jako další spekulace a nepodložená tvrzení stěžovatele ohledně praktik správce konkursní podstaty a v podstatě celého ústeckého soudu, však nejsou způsobilé vyvolat podjatost soudce a z ústavněprávního hlediska rovněž nemají žádnou relevanci.
12. Stěžovatel dále namítal, že se Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 15. července 2010, č. j. Nco 140/2010-920, nezabýval návrhem na odvolání správce konkursní podstaty. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že Vrchní soud v Praze rozhodoval skutečně pouze o námitce podjatosti vznesené vůči soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. Jiřímu Bednářovi. Rozhodnutí o samotném odvolání ponechal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k posouzení jeho včasnosti s tím, že věc mu bude případně předložena k rozhodnutí o tomto odvolání. Co se týká usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2010, č. j. Nco 140/2010-920, je ústavní stížnost neopodstatněná (viz výše). Ústavní stížnost v části směřující proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2010, č. j. 18 K 66/99-808, je pak nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], neboť řízení o odvolání nebylo ještě ukončeno.
13. Ústavní stížnost je nepřípustná i ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. října 2010, č. j. 18 K 66/99-958, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny možnosti, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Proti usnesení o zamítnutí žádosti o ustanovení právního zástupce je přípustné odvolání a proto měl stěžovatel nejdřív využít této možnosti.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost, pokud směřovala proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2010, č. j. 18 K 66/99-807, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2010, č. j. 1 Ko 39/2010-917, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2010, č. j. Nco 140/2010-920, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Ve zbytku ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu