ECLI:CZ:US:2011:2.US.3118.08.1
sp. zn. II. ÚS 3118/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Mgr. M. D., zastoupeného JUDr. Lenkou Vidovičovou, advokátkou se sídlem Zámečnická 3a, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008 sp. zn. 8 Afs 16/2008, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2007 sp. zn. 22 Ca 286/2006 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 12. 7. 2006 č. j. 1754/130/2006 a č. j. 1969/130/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jeho ústavních práv garantovaných čl. 1, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 11, čl. 36 až 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 286/2006, bylo zjištěno následující:
Napadenými rozhodnutími Finančního ředitelství v Ostravě byly změněny platební výměry Finančního úřadu v Olomouci vydané ve věci vyměření daně z přidané hodnoty (dále též "DPH") za zdaňovací období 2. a 3. čtvrtletí roku 2005, a to tak, že byla zvýšena vlastní daňová povinnost stěžovatele za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2005 na částku 907.333,- Kč a za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2005 na částku 1.051.438,- Kč. Obě rozhodnutí finančního ředitelství napadl stěžovatel žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud dalším napadeným rozsudkem, kterým kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s.ř.s. zamítl, neboť dospěl k závěru, že stížnostní námitky nejsou důvodné.
Uvedená rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu stěžovatel napadl projednávanou ústavní stížností. V první její části rekapituluje průběh řízení před Krajským obchodním soudem v Ostravě (v němž byl prohlášen konkurz na majetek firmy MEKO, kožedělné družstvo, Olomouc a firmy SIGMA, a. s., Lutín a v obou případech byl ustanoven do funkce správce konkurzní podstaty stěžovatel, a v němž mu po zrušení konkurzů a zproštění funkce správce konkurzní podstaty byla přiznána odměna včetně hotových výdajů u úpadce MEKO ve výši 5.453.416,- Kč a u úpadce SIGMA ve výši 6.273.839,- Kč, a to bez DPH). Stěžovatel se stal plátcem této daně od 1. 10. 2004. Dne 19. 7. 2005 podal na základě příslušného pokynu zcela nedobrovolně přiznání k dani z přidané hodnoty a vystavil vůči úpadcům faktury. Finanční úřad poté vydal platební výměry na DPH na výstupu, jimiž zasáhl do soudem přiznaných odměn, které ponížil o daň z přidané hodnoty. Obě daně byly stěžovatelem včas zaplaceny, přesto se proti postupu daňových orgánů bránil žalobou a kasační stížností. Stěžovatel dále rekapituluje průběh souvisejících řízení.
Stěžovatel považuje za porušení principu rovnosti, pokud vlivem neprovázaného vadného právního řádu byla určitá skupina osob po období od října 2004 do účinnosti zákona č. 337/2005 Sb. při výtěžku své činnosti znevýhodněna a diskriminována oproti jiným, když jde o naprosto totožnou kvalifikovanou a odbornou činnost zdatných profesionálů. Porušení uvedeného principu ilustruje ve dvou rovinách: jednak v rovině úpadce, jehož správce konkurzní podstaty není plátcem DPH, který by byl absencí povinnosti uhradit DPH v souvislosti s odměnou a náhradou hotových výdajů správce zvýhodněn oproti úpadci, jehož správce plátcem daně je, jednak v rovině samotného konkurzního správce, který je plátcem DPH, ve srovnání s konkurzním správcem, který není plátcem DPH, neboť plátce z poskytnuté odměny je nucen DPH odvést a neplátce nikoli.
Stěžovatel považuje za nespravedlivé až absurdní, pokud všechna jím vyvolaná řízení byla zamítnuta s odůvodněním a odkazem na plnění správce konkurzní podstaty a institut zdanitelného plnění, přičemž upozorňuje, že byl např. ve funkci konkurzního správce u úpadce MEKO od 7. 5. 1998 do 15. 12. 2007. Nesouhlasí s tím, že při posuzování tohoto základního problému Česká republika vychází pouze z jednoho data, tj. okamžiku schválení soudem konečné zprávy. Další nonsens spatřuje v nedokonalosti přijatých zákonů a jejich přechodných ustanovení, když zákon o DPH platný do 30. 4. 2004 obsahoval zcela jiné podmínky pro povinnosti registrovat se plátcem DPH a výši sazby DPH oproti zákonu novému.
V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že dosavadním jednáním Finančního úřadu v Ostravě, Krajského soudu v Ostravě i Nejvyššího správního soudu bylo vážně zasaženo do finančního vlastnictví stěžovatele, čímž mu byla způsobena nenahraditelná značná škoda. Za pomoci vadného právního řádu veřejná moc svými rozhodnutími zasáhla nespravedlivě stěžovateli do jeho vlastnického práva, neboť tímto jednáním byl v období od 7. května 1998 do 29. 5. 2005 porušen ústavně chráněný základní princip rovnosti. Tato nerovnost vznikla mezi konkurzními správci, kteří byli plátci DPH, a těmi, jež plátci nejsou. Jeho odměna tak byla státní mocí krácena. Toto nerovné postavení je rovněž v rozporu s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech i čl. 7 písm. a) subl. i) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Stěžovatel byl na těchto svých právech krácen, byl nucen nést nepřiměřenou zátěž, která tak narušila na základě libovůle v postupu zákonodárce při odlišování skupin subjektů a jejich práv spravedlivou rovnováhu mezi požadavky státu a zachováním stěžovatelova práva na ochranu majetku. Dle přesvědčení stěžovatele byla porušena i práva spojená s procesními zárukami dle čl. 36, čl. 37, čl. 38 Listiny a dále čl. 6 Úmluvy. Poukazuje přitom na množství podání v rámci správního řízení, na množství obranných žalob, včetně kasační stížnosti. Správní orgány i soudy jednaly ve věci příliš formálně, nebyly ochotny reagovat na věcnou argumentaci stěžovatele a ignorovaly jím navržené důkazy, čímž si věc významně zjednodušily.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Ostravě z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti kasačního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s.ř.s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv 28, č. 127, str. 95). V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu soudů, přezkoumávajících zákonnost rozhodnutí příslušného správního orgánu, porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Oba soudy, které se ztotožnily s postupem a rozhodnutím finančního ředitelství, věnovaly věci náležitou pozornost a své rozsudky řádně zdůvodnily. Dostatečně v nich objasnily, proč nepovažovaly námitky stěžovatele, z nichž některé uplatňuje i v ústavní stížnosti, za důvodné. Při řešení otázky, který právní předpis je nutno na věc stěžovatele aplikovat, vyšly z rozhodné právní úpravy, kterou byl zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon o DPH"), účinný od 1. 5. 2004, přičemž vysvětlily, že odměna byla sice stěžovateli částečně vyplacena formou záloh již za účinnosti starého zákona o DPH (č. 588/1992 Sb.), ale rozhodující je, že podle §21 odst. 3 zákona o DPH vzniká povinnost přiznat daň ke dni uskutečnění zdanitelného plnění (což byl v případě stěžovatele den poskytnutí služby), nikoli ke dni přijetí platby, jak se domnívá stěžovatel. Náležitě také objasnily, proč se za den poskytnutí služby pro účely DPH u konkurzního správce považuje den právní moci usnesení o schválení konečné zprávy. Dle názoru Ústavního soudu oba soudy postupovaly ústavně konformně, pokud shledaly postup správce daně, který na věc aplikoval příslušná ustanovení zákona o DPH, správným. Postačí proto v ostatním odkázat na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, která nevykazují prvky nepřípustné svévole.
Stěžovatel ostatně ani tak nebrojí proti učiněným skutkovým a právním závěrům soudů, neboť zejména upozorňuje na jejich příliš formalistický přístup při aplikaci práva v jeho věci, přičemž především argumentuje proti samotné právní úpravě, platné v rozhodné době, kterou považuje za diskriminační.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svůj nález sp. zn. Pl. ÚS 33/96 ze dne 4. 6. 1997 (N 67/8 SbNU 163), ve kterém odmítl absolutní chápání principu rovnosti a pojal rovnost jako kategorii relativní, jež vyžaduje zejména odstranění neodůvodněných rozdílů a vyloučení libovůle, čímž obsah principu rovnosti posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Rovněž mezinárodní instrumenty o lidských právech a mnohá rozhodnutí mezinárodních kontrolních orgánů vycházejí z předpokladu, že ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení došlo, musí být splněno několik podmínek; jde zejména o situaci, že se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup.
Lze se ztotožnit s názorem Nejvyššího správního soudu i soudu krajského, že příslušná zákonná úprava nepředstavovala nepřípustnou diskriminaci v odměňování jedné skupiny konkurzních správců ve srovnání s druhými. V samotné skutečnosti, že správce konkurzní podstaty, který je plátcem DPH, je povinen z odměny a náhrady hotových výdajů přiznat a odvést daň , nelze spatřovat nepřípustnou diskriminaci v odměňování vůči konkurznímu správci, který není plátcem této daně, neboť různé zacházení v tomto směru má racionální povahu a vychází ze samotné podstaty konstrukce DPH. Jak uvedl Nejvyšší správní soud, zákon o DPH využíval objektivní kritérium pro vznik povinnosti zaregistrovat se jako plátce této daně. Jestliže má plátce daně z přidané hodnoty obecně jiné postavení než neplátce, je tato skutečnost přirozeným vyústěním zákonného rozlišování mezi dvěma skupinami, přičemž nelze říci, že plátci daně jsou obecně diskriminováni ve vztahu k neplátcům, neboť postavení těchto dvou skupin je odlišné. Pokud by tomu tak nebylo, postrádalo by zákonné dělení na plátce a neplátce DPH své opodstatnění. Skutečnost, že se zákonodárce novelou zákona o konkurzu a vyrovnání provedenou zákonem č. 179/2005 Sb. (který však na případ stěžovatele nelze aplikovat) stanovil, že nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů se konkurznímu správci, který je plátcem DPH, navyšuje o tuto daň, automaticky neznamená, že by předchozí právní úprava byla diskriminační.
K tvrzení o jednoznačném zvýhodnění konkurzního správce - plátce daně z přidané hodnoty - oproti témuž správci - neplátci daně z přidané hodnoty - se Ústavní soud vyjádřil např. v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 2869/07 ze dne 7. 12. 2009, v němž připomněl, že daňová povinnost obecně je v zásadě považována za zásah do práva zaručeného prvním odstavcem čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, neboť ochuzuje dotčenou osobu o část jejího majetku, tj. o částku, kterou musí zaplatit. Tento zásah je však ospravedlnitelný na základě druhého odstavce zmíněného ustanovení, který výslovně zakotvuje výjimku vztahující se k placení daní a jiných poplatků, a na základě čl. 11 odst. 5 Listiny. Oblast placení daní se však zcela nevymyká kontrole Ústavního soudu, jehož úkolem je ověřit, zda byl čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, resp. čl. 11 odst. 5 Listiny, správně aplikován mj. i s přihlédnutím k zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy, resp. čl. 3 odst. 1 Listiny. V usnesení ze dne 7. 8. 2009 sp. zn. IV. ÚS 360/09 Ústavní soud stanovil, že má-li věc spadat pod čl. 3 odst. 1 Listiny, musí existovat rozdíl v zacházení s osobami v relevantně podobné situaci. Zacházení je diskriminační, jestliže odlišnému přístupu k osobám ve stejné či obdobné situaci schází objektivní a rozumné ospravedlnění. Následně však Ústavní soud v uvedeném rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 2869/07 neshledal diskriminační povahu aplikovaného zákona o DPH, přičemž s ohledem na míru uvážení, kterou stát disponoval v této oblasti, nedospěl k závěru, že by snížením odměny konkursního správce o DPH šlo o nepřiměřený zásah nebo zneužití práva vybírat daně, které státu přiznává čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (srov. též usnesení sp. zn. III. ÚS 2796/07 ze dne 5. 6. 2008 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2463/07 ze dne 23. 4. 2008).
Ústavní soud tedy neshledává v argumentačním postupu Nejvyššího správního soudu nelogické či účelové konstrukce, které by svědčily o jeho libovůli při interpretaci příslušných zákonných ustanovení. Do jeho závěrů proto Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. Zásadně totéž lze dovozovat i u napadeného rozsudku krajského soudu a rozhodnutí finančního ředitelství s jejichž odůvodněním se Nejvyšší správní soud ztotožnil.
Napadenými rozhodnutími tedy nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. V uložení daňové povinnosti, coby výsledku pro stěžovatele nepříznivého, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 a násl. Listiny. Právo na spravedlivý proces, zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je procesní povahy a nelze je vykládat tak, že by jím byl garantován úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotně právním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, č. 8, str. 149 a násl.). Z výše uvedeného vyplývá, že nebylo shledáno ani porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. V konečném důsledku tak nemohlo být zasaženo ani do tvrzeného vlastnického práva stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu