ECLI:CZ:US:2011:2.US.3126.10.1
sp. zn. II. ÚS 3126/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem Chrastavská 273/30, Liberec, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 23. září 2009 č. j. 14 C 26/2009-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaného rozsudku obecného soudu. Domnívá se, že tímto pravomocným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Shora citovaným rozsudkem okresní soud vyhověl žalobě, kterou se MVDr. R. F. (vedlejší účastník) domáhal zaplacení částky 7.139,- Kč s příslušenstvím jako ceny za ošetření psa a jeho léčbu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že psa nikdy nevlastnil, což se v řízení mělo stát vzhledem k odůvodnění žaloby předmětem dokazování, neboť důkazní břemeno bylo na straně vedlejšího účastníka. S touto otázkou se okresní soud nedostatečně vypořádal. Další chybná skutková zjištění soud učinil na základě důkazů, které je nutno pokládat za nevěrohodné z důvodu vztahu svědkyň E. D., V. T. a MVDr. J. Š. k vedlejšímu účastníku. V návaznosti na chybná skutková zjištění soud provedl i chybnou právní kvalifikaci, neboť nesprávně dovodil, že účastníci uzavřeli nepojmenovanou smlouvu ve smyslu ustanovení §51 občanského zákoníku, která však, jak je zřejmé, uzavřena nebyla. Dle stěžovatelova mínění se okresní soud nesprávně vypořádal též s námitkou promlčení. S ohledem na neexistenci závazkového právního vztahu mezi ním a vedlejším účastníkem totiž soud neměl na daný případ aplikovat příslušná ustanovení občanského zákoníku o obecné tříleté promlčecí době, ale měl použít ustanovení §107 odst. 1 občanského zákoníku o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, kde je dána subjektivní promlčecí doba dvouletá, a nárok vedlejšího účastníka z důvodu promlčení zamítnout.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně v tzv. bagatelní věci, u něhož procesní úprava nepřipouští řádný opravný prostředek, tedy odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.). Dle dosavadní judikatury Ústavního soudu však v takové věci opodstatněnost ústavní stížnosti přichází do úvahy jen výjimečně, a to v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Takovým pochybením obecného soudu by navíc stěžovateli musela vzniknout podstatná újma. Nic z řečeného ovšem stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí a ani Ústavní soud k takovému závěru v projednávané věci nedospěl. Stěžovatel pouze předkládá argumenty, které zůstávají v rovině podústavního práva, a u Ústavního soudu se v podstatě domáhá běžného instančního přezkumu. Takováto role však Ústavnímu soudu nepřísluší, tím spíše že k němu nejsou povolány ani obecné soudy. Proto za situace, kdy obecný soud své rozhodnutí dostatečně a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (§157 odst. 2) zdůvodnil a na základě řádně zjištěného skutkového stavu zaujal právní názor, který v něm má oporu, Ústavní soud nemá ke svému zásahu důvodu.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů shledal, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu