ECLI:CZ:US:2011:2.US.3126.11.1
sp. zn. II. ÚS 3126/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, směřující proti rozsudku Nevyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2011, č. j. 2 Afs 37/2011-182, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2011, č. j. 22 Ca 369/2008-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která co do formálních náležitostí vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů s tím, že nepřiměřeně zasáhly do jeho práv chráněných Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); konkrétně poukazuje na čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Soudy rovněž nerespektovaly čl. 4 odst. 4 Listiny o povinnosti šetřit účel, podstatu a smysl základních práv a svobod.
Krajský soud napadeným usnesením zastavil řízení o kasační stížnosti stěžovatele podané proti svému rozsudku ze dne 15. 10. 2010 (č. j. 22 Ca 369/2008-136), neboť stěžovatel ani v dodatečné lhůtě nezaplatil soudní poplatek. Podanou kasační stížnost proti uvedenému usnesení Nejvyšší správní soud zamítl s tím, že podmínky pro zastavení byly skutečně splněny.
Stěžovatel s tím nesouhlasí. Jak tvrdil již v samotné kasační stížnosti, soudní poplatek uhradil v kolcích v celkové hodnotě 2.000 Kč nalepených na samostatnou listinu, kterou spolu s dalšími listinami zaslal krajskému soudu doporučeně dne 17. 1. 2011. Kopii listiny s vylepenými kolky a potvrzením pošty stěžovatel ke kasační stížnosti doložil. Připouští, že sice neuhradil poplatek ve správné výši 3.000 Kč, ovšem soud jej měl vyzvat pouze k doplacení 1.000 Kč a nikoliv celého soudního poplatku. Taktéž nelze dle názoru stěžovatele přičítat k jeho tíži skutečnost, že se ze zásilky ztratila právě listina s nalepenými kolky. Správní žalobou se stěžovatel snažil dosáhnout odstranění dodatečného platebního výměru správce daně na částku bezmála milion korun s tím, že evidentně došlo k prekluzi práva doměřit daň. Úvahy soudu stran nezaplacení soudního poplatku jsou proto dle stěžovatele nelogické, neboť kvůli zanedbatelné částce soudního poplatku by se jistě nezbavil práva brojit proti nesprávným a nezákonným rozhodnutím vydaným v daňovém řízení.
Po prostudování případu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud setrvale judikuje, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Proto také výklad práva, včetně pravidel procesních, jakož i jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů. Totéž platí i pro postup v soudním řízení včetně zjišťování a hodnocení skutkového stavu. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 404/98, N 151/16 SbNU 123 a řada rozhodnutí na něj navazujících).
Ústavní soud tedy není soudem skutkovým. Stěžovatel přitom v dané věci brojí výhradně proti výsledku skutkového zjišťování, když činí sporným závěr, že soudu na úhradu soudního poplatku nezaslal ani část potřebných kolků. Již z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je evidentní, že ten se všemi okolnostmi pečlivě zabýval. Provedl kontrolní vážení stěžovatelem doručených zásilek, podle něhož údajný list s nalepenými kolky součástí sporné zásilky s pravděpodobností nepřipouštějící rozumné pochybnosti nebyl. Soud neopomenul uvážit ani věrohodnost stěžovatelem předložené kopie přípisu s kolkovými známkami v hodnotě 2.000 Kč; ta však podle něj nebyla vzhledem ke své kvalitě - patrny byly pouze obrysy kolkových známek na prosté kopii podání - způsobilá stěžovatelovo tvrzení prokázat. Konečně soud přihlédl i k faktu, že stěžovatel zůstal po doručení výzvy k úhradě soudního poplatku, přestože jej, respektive jeho část, již měl uhradit, zcela nečinný. Proti těmto pádným argumentům stěžovatel v ústavní stížnosti staví znovu své tvrzení, že soudní poplatek uhradil. Předně Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel, jak sám uvádí, měl poslat kolky v hodnotě 2.000 Kč, ačkoliv soudní poplatek vybíraný za kasační stížnost dle příslušné položky Sazebníku soudních poplatků činí 3.000 Kč, a poplatek tedy tak jako tak nemohl být řádně splacen. Krom toho stěžovatel své tvrzení dokládá pouze odkazem na kopii listiny s kolky a dokladem o podání zásilky k poštovní přepravě. S prvým důkazem, jak uvedeno výše, se již vypořádal Nejvyšší správní soud. Doklad o podání zásilky k poštovní přepravě je vzhledem k vymezení ústavní stížnosti irelevantní, neboť doručení zásilky (obsahující podání stěžovatele ve věci samé a plnou moc) krajskému soudu není sporné, sporným stěžovatel činil pouze její obsah. Žádný význam ve vztahu k rozhodnutí o ústavní stížnosti nemohl mít ani poukaz na "nelogičnost" nezaplacení soudního poplatku, když v řízení šlo o značnou finanční částku a procesní úspěch stěžovatele byl nepochybný. Splnění poplatkové povinnosti jakožto jedné z podmínek meritorního přezkumu podání obecně není otázka logičnosti či nelogičnosti, ale faktického stavu. Jako nelogický se naopak Ústavnímu soudu jeví stěžovatelem vykonstruovaný postup: kdy kolky měl lepit místo na kasační stížnost samotnou, jak je běžné, na samostatný list papíru, který ale posílá s kasační stížností v jedné obálce; kdy z obálky zmizí právě listina s kolky, všechny ostatní listiny jsou kanceláří soudu řádně zaevidovány; kdy o vylepených kolcích není v rubrice podání obvyklá zmínka; kdy hodnota kolků neodpovídá stanovené výši příslušného poplatku; kdy po obdržení výzvy soudu k zaplacení soudního poplatku zůstane zcela nečinný.
Po přezkoumání případu dospěl Ústavní soud k závěru, že žádná základní práva stěžovatele porušena nebyla. Vzhledem k tomu návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu