ECLI:CZ:US:2011:2.US.3157.10.1
sp. zn. II. ÚS 3157/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky M. V., zastoupené JUDr. Petrem Víškem, advokátem, se sídlem, Malická 11, 301 00 Plzeň, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 8. 2010, č. j. 22 Cdo 628/2009-663, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2008, č. j. 14 Co 467/2007-639, a rozsudku Okresního soudu Plzeň město ze dne 26. 7. 2006, č. j. 16 C 357/2003-534, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 28. 5. 2007, č. j. 16 C 357/2003-612, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí. Uvedla, že v napadených rozhodnutích obecných soudů spatřuje porušení práva na spravedlivý proces zakotvený v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť hodnocení provedených důkazů neodpovídalo zjištěným skutečnostem, a to v takové míře, že podle jejího názoru šlo ze strany soudů o libovůli, čímž také porušily čl. 2 odst. 2 Listiny. Nejvyššímu soudu pak navíc vytkla, že nesplnil svoji povinnost chránit základní práva a svobody, jak mu to ukládá čl. 4 Ústavy České republiky.
V řízení před obecnými soudy vystupovala stěžovatelka v postavení žalované. Žalobci, sourozenci J. B. a L. Š. (dále jen "žalobci"), ji žalovali na vyklizení v žalobě přesně specifikovaných nemovitostí, především domu č. p. 1980 v Plzni - Bolevci, které zdědili po svém otci. Stěžovatelka tvrdila, že se zůstavitelem žila ve společné domácnosti a předmětné nemovitosti nabyli společně za trvání tohoto soužití s úmyslem je společně užívat. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, ve kterém se řeší vlastnictví originálně nabyté stavby více stavebníky s tím, že mezi ní a zůstavitelem byla uzavřena ústní dohoda o založení podílového spoluvlastnictví. Z tohoto důvodu také vedle návrhu na zamítnutí žaloby na vyklizení podala vzájemnou žalobu proti žalobcům, kterou se domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k uvedeným nemovitostem. Následně pak ještě uplatnila vzájemnou žalobou proti žalobcům nárok na zaplacení částky 850.000 Kč jako svůj výlučný vnos do předmětných nemovitostí.
Okresní soud Plzeň město po obsáhlém, několik let trvajícím dokazování nakonec žalobě na vyklizení stěžovatelky vyhověl. Naopak její vzájemnou žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zamítl. Další vzájemné žalobě o zaplacení částky 850.000 Kč vyhověl co do částky 400.000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Doplňujícím rozsudkem rozhodl o zamítnutí žaloby co do zbývajících 450.000 Kč a doplnil výroky o náhradě nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ovšem s výjimkou výroku o vyklizení, neboť stěžovatelka v průběhu odvolacího řízení nemovitosti vyklidila a žalobci vzali žalobu o vyklizení zpět. Krajský soud dále též rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které bylo přípustné pouze za podmínek vyplývajících z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť došel k závěru, že nevymezuje relevantní právní otázku, kterou by měl dovolací soud přezkoumat.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především polemizuje se skutkovým hodnocením, ze kterého vyšly obecné soudy. Na základě svého rozboru důkazů provedených v řízení před obecnými soudy dospívá k odlišným závěrům, zejména v otázce prokázání existence dohody mezi ní a zůstavitelem ohledně vzniku podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, o které byl veden spor.
Soud prvního stupně podle názoru stěžovatelky porušil ustanovení §95 o. s. ř. tím, že pokračoval v řízení, aniž rozhodl o návrhu žalobců na změnu žalobního petitu, kterým se i oni domáhali zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a navrhli, aby nemovitosti připadly do vlastnictví žalobce J. B. ml. Dále v určité fázi řízení soud prvního stupně vyjádřil do protokolu o jednání názor, že stěžovatelka unáší důkazní břemeno ohledně tvrzené existence ústní dohody o vzniku podílového spoluvlastnictví se zůstavitelem a vyzval žalobce, mají-li za to, že je třeba k prokázání opaku provést nějaké důkazy, aby je navrhli. V konečném rozhodnutí však dospěl soud ke zcela opačnému závěru. Nesouhlasí také s tím, že soud prvního stupně vyložil k její tíži skutečnost, že nejprve žalovala o zaplacení finančních závazků, které vůči ní měl zůstavitel a následně vzájemným návrhem zažalovala žalobce o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Podle stěžovatelky tím zasáhl do jejího práva měnit v průběhu řízení právní názor.
Odvolací soud podle názoru stěžovatelky porušil procesní pravidla, modifikoval-li právní názor soudu prvního stupně stran použitelnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 z důvodu, že zůstavitel dům č. p. 1980 v Plzni - Bolevci (o který šlo ve sporu především) sám nezhotovil, ale jeho zhotovení zadal zhotoviteli na základě smlouvy o dílo. Její existence však nebyla prokázána, neboť soudu nikdy nebyla předložena.
Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se s jejím dovoláním vypořádal pouze formálně, neboť odkázal na to, že se v souzené věci nejedná o otázku zásadního právního významu, a dovolání odmítl jako nepřípustné.
V závěru se stěžovatelka odvolává na nálezovou judikaturu Ústavního soudu týkající se dokazování a hodnocení důkazů a formalistického postupu orgánů veřejné moci z ústavněprávního hlediska. V petitu ústavní stížnosti navrhla všechna shora uvedená rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Plzeň město sp. zn. 16 C 357/2003, s jehož obsahem se seznámil.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje svá stanoviska, která uplatnila v řízení před obecnými soudy a na Ústavním soudu se ve skutečnosti domáhá přehodnocení jejich závěrů, které se opírají o výklad podústavního práva. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy.
Ústavní soud konstatuje, že se v projednávané věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. S ohledem na shora uvedené, jejich právní závěry ani nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud k výše uvedeným výhradám stěžovatelky k postupu obecných soudů poznamenává následující.
Řízení o žalobě na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je řízením, ve kterém soud není vázán petitem žaloby. Pokud v takovémto již zahájeném sporu jedna z procesních stran navrhuje jiný způsob vypořádání, než ten, který byl uveden v žalobě, kterou bylo řízení vyvoláno, není taková procesní situace důvodem pro rozhodnutí soudu podle ustanovení §95 o. s. ř. Poučí-li soud účastníka řízení, že věc lze po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova názoru, a dá mu tak možnost navrhnout další důkazy, neznamená to, že v průběhu dalšího řízení nemůže dospět k jinému posouzení, což se v tomto případě stalo. Nelze přehlédnout, že soud prvního stupně na změnu svého názoru v otázce existence dohody ohledně vzniku podílového spoluvlastnictví účastníky řízení upozornil (viz protokol z jednání ze dne 25. 1. 2006, č. l. 419 spisu Okresního soudu Plzeň město sp. zn. 16 C 357/2003). Okolnost, že soud při hodnocení věrohodnosti tvrzení stěžovatelky o existenci dohody o vzniku podílového spoluvlastnictví vzal do úvahy změnu jejích skutkových tvrzení, nelze interpretovat jako upírání práva na změnu právního názoru, neboť soud - má-li zachovat objektivitu při hodnocení celkového stavu provedeného dokazování - nemůže k takové skutečnosti nepřihlédnout.
Odvolací soud ve svém rozsudku zaujal shodný právní názor, jaký byl Nejvyšším soudem vyjádřen v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 349/2004, který navazuje na opakovaně již zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 a je jeho logickým pokračováním. Jde pouze o jeho modifikaci na situaci, kdy stavba nemovitosti nebyla realizována svépomocí, ale dodavatelsky na základě smlouvy o dílo. Smlouva o dílo na stavbu předmětného domu, kterou uzavřel pouze zůstavitel, v písemné podobě sice k důkazu předložena nebyla, ale její existence byla spolehlivě prokázána řadou důkazů, především smlouvou o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 9. 12. 2006, zástavními smlouvami k zajištění poskytnutého úvěru (č. l. 37 - 42 spisu Okresního soudu Plzeň město sp. zn. 16 C 357/2003) a svědeckými výpověďmi, zejména výpovědí Z. Š., v době výstavby domu jednatele firmy Staviko, která prováděla hrubou stavbu (č. l. 570 spisu Okresního soudu Plzeň město sp. zn. 16 C 357/2003).
Pokud jde o postup dovolacího soudu, jeho závěr, že v dané věci se nejedná o otázku zásadního právního významu, není formalistický, ale jde pouze o konstatování skutečnosti vyplývající z faktu, že otázky, které by se zde nabízely k řešení jako otázky zásadního právního významu, byly již dovolacím soudem vyřešeny.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy - jak Ústavní soud ověřil - rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, a jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu