ECLI:CZ:US:2011:2.US.3172.10.1
sp. zn. II. ÚS 3172/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelky ASEKOL, s. r. o., IČ: 273 73 231, se sídlem Československého exilu 2062/8, 143 00 Praha 4, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2010, č. j. 1 As 17/2010-294, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu s tím, že tímto rozhodnutím bylo nepřípustně zasaženo do jejích základních práv, garantovaných Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Konkrétně namítá zásah do práva vyplývajícího ze čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
V záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost stěžovatelky a dalších vyjmenovaných subjektů (výrok ad I), zamítl kasační stížnost žalovaného Ministerstva životního prostředí (výrok ad II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III - V). Kasační stížnosti směřovaly proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, č. j. 5 Ca 187/2006-113, jímž tento soud zrušil rozhodnutí ministra životního prostřední o rozkladu žalobců - obchodních společností REMA Systém, a. s., a eD´ systém Czech, a. s. - proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí. Prvoinstančním správním rozhodnutím byl mimo jiné zamítnut návrh prvého žalobce na jeho zápis do Seznamu výrobců elektrozařízení, jakožto provozovatele kolektivního systému pro zajištění financování nakládání s historickým elektrozařízením vybraných skupin, a návrh na zápis výrobců uvedených v příloze č. 2 rozhodnutí (krom dalších též druhého žalobce) do tohoto Seznamu výrobců. Městský soud v Praze rozhodnutí o rozkladu zrušil především proto, že nebylo vedeno společné řízení o žádostech všech provozovatelů kolektivních systémů o zápis do Seznamu výrobců elektrozařízení pro zajištění financování nakládání s historickými elektrozařízeními ze skupiny č. 3 a že rozhodnutí nebylo přezkoumatelné pro nedostatek důvodů v části týkající se podílu na trhu u prvého žalobce. Věc byla proto vrácena ministru životního prostřední k dalšímu řízení.
Odmítavý výrok (č. I) napadeného rozsudku je odrazem závěru Nejvyššího správního soudu, podle něhož městský soud stěžovatelku (a ani další subjekty, které kasační stížnost podaly) neopomenul, neboť nebyly splněny zákonné podmínky pro to, aby je mohl považovat za osoby zúčastněné na řízení. K získání tohoto postavení je potřeba splnit formální kritérium (výslovné oznámení záměru vykonávat práva osoby zúčastněné na řízení) a alespoň jedno ze dvou materiálních kritérií (buď zaprvé přímé dotčení práv a povinností těchto osob správním rozhodnutím či nečinností, anebo zadruhé možné dotčení těchto práv zrušením správního rozhodnutí či vydáním soudního rozhodnutí dle návrhu). Formální kritérium lze naplnit jednak oznámením dotyčné osoby samotné, že práva osoby zúčastněné na řízení hodlá vykonávat, a jednak zde má dle soudního řádu správního sehrát aktivní roli soud; předseda senátu je povinen v úvahu přicházející osoby vyrozumět a poskytnout jim pro odpověď lhůtu s spolu s potřebným poučením. Lhůtu je třeba stanovit vždy, přičemž jejím marným uplynutím s touto osobou již soud nepočítá. Podle soudního řádu správního je osobám zúčastněným na řízení možno na základě opatření předsedy senátu doručovat písemnosti na úřední desce soudu, a to pokud by doručování těmto osobám bylo neúměrně zdlouhavé, nákladné, administrativně náročné nebo nemožné, zejména pro jejich velký počet či proto, že je nelze jednotlivě určit. Městský soud v dané věci také tímto způsobem postupoval, jelikož v žalobě žalobci jako možně osoby zúčastněné na řízení označili cca 270 subjektů. Ve stanovené patnáctidenní lhůtě žádná osoba příslušné oznámení vůči soudu neučinila. Podle Nejvyššího správního soudu všechny podmínky splněny byly; vyrozumění o probíhajícím řízení bylo řádně doručeno, přičemž vzhledem k počtu v úvahu přicházejících subjektů bylo vyrozumění prostřednictvím úřední desky na místě. Nejvyšší správní soud se dále v textu vypořádal s výhradami stěžovatele, že je městskému soudu z jeho úřední činnosti dobře znám, ve svém sídle se zdržuje a písemnosti přebírá, a že vyrozumění vyvěšené na úřední desce bylo adresováno pouze stěžovateli a dalším, výslovně v něm jmenovaným výrobcům elektozařízení, nikoliv neurčitému okruhu subjektů. Poznamenal také, že stěžovatelka (jakož i ostatní subjekty) mohly příslušné oznámení soudu zaslat kdykoli před vyvěšením vyrozumění z vlastní iniciativy; ve věcech zápisu do Seznamu výrobců pro jednotlivé skupiny historických elektrozařízení panuje značná rivalita, je vedena řada sporů, a stěžovatelka proto mohla předpokládat, že předmětná rozhodnutí správního orgánu se ocitnou před soudem.
Stěžovatelka tvrdí, že o řízení před městským soudem nebyla nikdy účinným způsobem informována. Náhodně se o něm dozvěděla až po vyhlášení rozsudku, načež městskému soudu oznámila zájem nahlédnout do spisu a vykonávat práva osoby zúčastněné na řízení. Při té příležitosti se také dozvěděla o vyrozumění, které mělo být vyvěšeno na úřední desce. Namítá, že kromě ní patří všechny další subjekty jmenované ve vyrozumění do kolektivního systému žalující akciové společnosti REMA Systém, a o řízení byly proto nepochybně informovány. Naopak v případě stěžovatelky jediné, která stojí mimo tento kolektivní systém, mělo doručení vyrozumění o probíhajícím řízení reálný význam. Neobstojí tedy argumentace soudu o množství subjektů potenciálně zúčastněných na řízení. Pokud Nejvyšší správní soud v rozsudku dále argumentuje, že to stěžovatelka měla projevit více aktivity, popírá tím vlastní judikaturu, kde dovodil povinnost aktivního postupu soudu při zjišťování možných osob zúčastněných na řízení. To je i logické, těžko lze předpokládat, že by tyto osoby předvídaly a z vlastní iniciativy vyhledávaly potenciální soudní řízení tak, aby mohly svá práva uplatnit. Zde městský soud nepřistoupil k věci aktivně, ale jednal alibisticky. Nesouhlasí také s tím, že by vyrozumění bylo neadresné, určené komukoliv, když nezaměnitelně identifikuje své adresáty. Dále polemizuje s výkladem ustanovení soudního řádu správního o doručování listin jejich zveřejňováním na úřední desce. Poukazuje na judikatorní závěry, že tento způsob doručování je ve své podstatě fikcí a má své místo tam, kde běžná forma doručení (účastníkům) není možná. Domnívá se, že osobám zúčastněným na řízení lze touto cestou doručovat leda v případě, že o této možnosti či způsobu byly předem informovány. A to stěžovatelka nebyla. Nejvyšší správní soud zde měl použít obecná pravidla pro doručování vyplývající z o. s. ř., jehož ustanovení §50l spojuje fikci doručení s uplynutím vymezené lhůty pouze v případě doručování tam vyjmenovaným subjektům (kteří nejsou soudu známi, jejichž pobyt není znám, atd.), což ovšem případ stěžovatelky není. Konečně stěžovatelka poukazuje na jiné obdobné řízení, v němž správní orgán rozhodl o jejím zápisu do Seznamu výrobců elektrozařízení jakožto provozovatele kolektivního systému pro zajištění financování nakládání s historickým elektroodpadem vymezených skupin, přičemž při následném soudním přezkumu (který se vyvíjel a skončil stejně jako v případě nyní projednávaném) Nejvyšší správní soud (č. j. 3 As 21/2007-305) opomenutí vyrozumět osoby zúčastněné na řízení označil za důvod ke zrušení rozsudku správního soudu.
Soudce zpravodaj, tak jako v jiných případech, byl i nyní povinen primárně zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky přezkumu stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), včetně toho, zda se jedná o ústavní stížnost přípustnou. Z níže uvedených důvodů dospěl k negativnímu závěru.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje procesní prostředek k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež fyzickým i právnickým osobám slouží k ochraně jejich práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve tehdy, pokud tato nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž případnou protiústavnost spočívající v porušení základních práv jednotlivce již nelze napravit jiným způsobem. Kasační rozhodnutí, tj. ta rozhodnutí, jimiž se rozhodnutí instančně podřízených orgánů ruší a věc se jim vrací k dalšímu řízení, nejsou konečná a příslušné procesní prostředky na ochranu svých práv mohou jejich účastníci uplatňovat v dalším průběhu řízení. Ústavní stížnosti proti kasačním rozhodnutím jsou tedy zásadně nepřípustné (z mnoha rozhodnutí např. unesení sp. zn. IV. ÚS 125/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 40, č. 4, str. 781, či usnesení sp. zn. III. ÚS 2623/08, sp. zn. I. ÚS 87/09, sp. zn. II. ÚS 1472/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
V dané věci stěžovatelka, která se chtěla připojit jako osoba zúčastněná na řízení, zpochybňuje procesní postup městského soudu, konkrétně to, jakým způsobem ji o podané žalobě informoval. Městský soud ovšem v rámci soudně správního přezkumu nerozhodl věcně, ale jen rušil napadené rozhodnutí správního orgánu a věc mu vracel k dalšímu řízení s tím, že nového správního řízení se má účastnit také stěžovatelka, a to dokonce jako účastník řízení. Nejvyšší správní soud jen vrácení případu do stadia správního řízení potvrdil. Napadené rozhodnutí tedy není rozhodnutím konečným, u něhož by případné zásahy do základních práv stěžovatelky byly definitivní a neodčinitelné. I kdyby Ústavní soud dospěl k závěru o porušení procesních práv stěžovatelky, potažmo jejích práv základních, rušit napadené rozhodnutí by nemělo žádný praktický smysl, neboť jeho důsledkem (resp. obsahem rozsudku předcházejícího) je mimo jiné též ochrana právní pozice stěžovatelky. V dalším řízení bude mít stěžovatelka možnost svá práva realizovat, v daný okamžik je tedy její ústavní stížnost předčasná.
Protože soudce zpravodaj v dané věci neshledal ani splnění podmínek pro přijetí ústavní stížnosti podle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tedy že by stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky či existenci průtahů v řízení o opravném prostředku, což ostatně stěžovatelka ve své ústavní stížnosti ani netvrdila, bez dalšího již rozhodl a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2011
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj