ECLI:CZ:US:2011:2.US.3176.10.1
sp. zn. II. ÚS 3176/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti F. J., zastoupeného JUDr. Miloslavem Peterkou, advokátem se sídlem Jagellonská 24, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 14/2010-282 ze dne 25. 8. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s odůvodněním, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 14/2010-282 ze dne 25. 8. 2010 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele směřující do výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 7 Ca 227/2005-225 ze dne 20. 7. 2009, jímž byla, ve věci již potřetí, zamítnuta žaloba stěžovatele proti výroku I. rozhodnutí hygienika hl. m. Prahy (právním nástupcem se stalo Ministerstvo zdravotnictví) č. j. ODO-45/1670/203/01 ze dne 2. 1. 2002. Tímto rozhodnutím hygienik hl. m. Prahy změnil předchozí rozhodnutí hlavního města Prahy - městského hygienika č. j. 5673/01/P10-HK/dr.Ch,dr.St,Mgr.Kr a opětovně rozhodl o uložení pokuty stěžovateli ve výši 35.000,- Kč, neboť stěžovatel naplnil skutkovou podstatu správního deliktu uvedenou v §92 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 258/2000 Sb."), a to tím, že nesplnil povinnost uvedenou v ustanovení §32 téhož zákona, ve spojení s §11 nařízení vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, dále porušil povinnosti stanovené rozhodnutím zvláštního orgánu hlavního města Prahy - městského hygienika ze dne 22. 5. 2001, kterým bylo stěžovateli zakázáno pořádání jakýchkoliv hudebních produkcí v provozovně "U Čeréze" v noční době, a to až do odstranění závady spočívající v překračování nejvyšších přípustných hladin akustického tlaku při pořádaných hudebních produkcích s tím, že hudební produkce mohou být obnoveny až poté, kdy příslušný správní orgán na základě oznámení účastníka řízení kontrolou ověří, že závada je odstraněna. Podle záznamů Městské policie ze dne 13. 6., 3. 7. a 13. 7. 2001 se však vzdor zmiňovanému zákazu v provozovně "U Čeréze" v noční době hudební produkce konaly.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší správní soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, neboť porušil ústavní zásadu "ne bis in idem" zakotvenou v čl. 40 odst. 5 Listiny, tj. zásadu, že nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Porušení citované ústavní zásady spatřuje ve dvojím postihu za totožný čin, který byl jednak realizován orgánem hygieny (řešeno v posuzované ústavní stížnosti) a dále v blokovém řízení vedeném Městskou částí Praha - Kolovraty. Výklad podaný Nejvyšším správním soudem v napadeném rozhodnutí je podle názoru stěžovatele v rozporu s jednoznačným zněním čl. 40 odst. 5 Listiny a snižuje právní ochranu občana před zvůlí orgánů státní moci, je tudíž neudržitelný.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost i obsah napadeného rozsudku z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Její jádro tvoří kritika Nejvyššího správního soudu a způsobu, jakým posoudil uplatnění zásady "ne bis in idem" v souvislosti s uložením pokuty za správní delikt. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů kasačního soudu a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance, kteréžto postavení Ústavnímu soudu, jak již shora dal najevo, nepřísluší. Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení, či že by jednotlivci zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem domáhal svého práva nejprve u Městského soudu v Praze a posléze i u kasačního soudu. Oba obecné soudy se celou věcí náležitě zabývaly, svá rozhodnutí řádně odůvodnily, pročež dostatečně v nich objasnily, proč nepovažovaly námitky stěžovatele za důvodné. V rámci řešení dané otázky Nejvyšší správní soud provedl velmi podrobný rozbor především judikatury Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že nejde o porušení zásady "ne bis in idem" v situaci, kdy jeden čin naplňuje odlišné skutkové podstaty více deliktů (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Oliveira proti Švýcarsku č. 25711/94 ze dne 30. 7. 1998), jinými slovy pachatel může být potrestán dvěma různými orgány za porušení či ohrožení dvou odlišných zákonem chráněných zájmů, k němuž došlo jediným (i opakovaným) jednáním. Jak dále konstatoval kasační soud, jedná se právě o takový případ, neboť stěžovatel svým jednáním, spočívajícím v konání hudebních produkcí v nočních hodinách, naplnil jednak skutkovou podstatu správního deliktu uvedenou v §92 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., a porušil povinnosti stanovené rozhodnutím zvláštního orgánu, tak spáchal opakovaně i přestupek proti veřejnému pořádku - rušení nočního klidu, za což byl potrestán dvěma různými správními orgány ve dvou na sobě nezávislých správních řízeních. Skutková podstata správního deliktu a přestupku se nepřekrývá, ani není jedna obsažena v druhé. Popsaným jednáním stěžovatel navíc ohrozil zcela rozdílné zájmy, stanovené rozdílnými právními předpisy. V případě opakovaně spáchaného přestupku došlo k porušení zájmu společnosti na veřejném pořádku, resp. udržování nočního klidu, v případě správního deliktu došlo k porušení zájmu na plnění povinnosti uložených pravomocným rozhodnutím správního orgánu, tedy zájmu na respektování správních aktů jejich adresáty, a k porušení zájmu na dodržování hygienických limitů stanovených právním předpisem.
Ústavní soud v posuzované věci neshledává relevantní důvod, pro který by Nejvyšším správním soudem podaný výklad bylo možné hodnotit jako zjevně svévolný, resp. postrádající racionální základnu. V podrobnostech proto odkazuje na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí, jemuž z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout. Sama skutečnost, že stěžovatel s jeho závěry nesouhlasí, nezakládá porušení jeho ústavních práv.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a stížnostní návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu