ECLI:CZ:US:2011:2.US.3184.11.1
sp. zn. II. ÚS 3184/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2011 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Mgr. J. N., zastoupeného JUDr. Ivanou Řehůřkovou, advokátkou se sídlem Bělohorská 59, Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011 č. j. 7 Ans 1/2011-55, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2009 č. j. 29 Ca 97/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 10. 2011 a doplněnou podáním ze dne 5. 12. 2011 odstraňujícím vady spočívající v absenci právního zastoupení, tedy ústavní stížností podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví citovaným usnesením Krajský soud v Brně zamítl žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o jím podané žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 28. 12. 2006, č. j. JMK 141854/2006, jímž krajský úřad zamítl jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravněsprávních činností, odd. sankčních řízení ze dne 25. 7. 2006, č. j. ODSČ-33512-PP/09 CI, kterým byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 1000 Kč za nedostavení se bez dostatečné omluvy na výzvu k podání vysvětlení dle ust. §60 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem následně stěžovatelovu kasační stížnost zamítl dle ust. §110 odst. 1 s.ř.s. jako nedůvodnou. V odůvodnění soud mimo jiné konstatoval, že "(z)da soukromé výdaje stěžovatele hradí jeho matka a pracovní výdaje zase blíže nekonkretizovaná firma, jak uvedl v kasační stížnosti, je zcela irelevantní, protože rozhodující je, že k zajištění své životní úrovně má dostatek prostředků. Protože stěžovatel nedoložil, že nemá dostatečné prostředky, nebyl dán důvod pro osvobození od zaplacení soudního poplatku v částce 1000 Kč. Tímto nebyla stěžovateli způsobena žádná újma spočívající v zamezení přístupu ke spravedlnosti, jak nedůvodně tvrdí, protože výše soudního poplatku je v poměru k výši jeho životních nákladů nízká." (str. 4 - 5 rozsudku).
Stěžovatel nicméně v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňoval. Zejména polemizoval se způsobem, jakým obecné soudy odůvodnily zamítnutí jeho žádosti, a opětovně rekapituloval konkrétní důvody, které jej vedly k podání předmětné žádosti. V postupu obecných soudů stěžovatel spatřoval odepření svého práva na přístup k soudům a odepření spravedlnosti, když se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s námitkami a argumenty podporujícími oprávněnost jeho nároku. Při aplikaci §36 odst. 3 s.ř.s. obecné soudy dle názoru stěžovatele překročily meze své diskrece a rozhodly na základě neúplných a v případě NSS i nepravdivých informací. Nadto mu obecné soudy znemožnily vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a potvrdit pravdivost svých tvrzení v Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu).
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje v rovině jednoduchého práva se závěry obecných soudů ohledně posouzení jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, přičemž předložené argumenty, o nichž měl za to, že podporují jeho tvrzení o porušení základních práv, jsou z velké části v podstatě opakováním námitek, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy, zejména v kasační stížnosti. Tímto stěžovatel, navzdory svému tvrzení o znalosti jeho postavení, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.
Ústavní soud se ve své judikatuře otázkou poplatkové povinnosti a osvobození od ní opakovaně zabýval. V obecné rovině vícekrát uvedl, že "úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny." (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 664/03, N 56/40 SbNU str. 547, či sp. zn. I. ÚS 43/07, N 149/46 SbNU str. 481). Z toho plyne, že zakázaný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae).
Stěžovatel se v posuzovaném případě snažil využít možnosti dané v ust. §36 odst. 3 s.ř.s. a požádal o osvobození od soudních poplatků. Institut osvobození od soudních poplatků je nástrojem, který slouží k ochraně účastníka soudního řízení, aby nebyl omezován dalšími náklady, které by při své sociální situaci nemohl snášet. Je však nutné konstatovat, že účastníkovi řízení není uvedeným ustanovením přiznán nárok na osvobození od soudních poplatků, ale pouze právo o takové osvobození požádat, přičemž rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, a jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud do ní může zasáhnout pouze tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Ústavní soud v daném případě neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování vykročily z limitů předvídaných ust. §36 odst. 3 s.ř.s. a zasáhly tak do základních práv stěžovatele. Nejprve krajský soud po provedeném dokazování odůvodnil, proč nelze vyhovět žádosti stěžovatele o osvobození od soudního poplatku. Následně pak i NSS, který závěry krajského soudu dále rozvedl, vysvětlil proč - s ohledem na nesrovnalosti a pochybnosti ohledně majetkových poměrů stěžovatele, jeho sociálního postavení a životního standardu, vyplývající ze srovnání s obsahem jím předkládaného Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech a jeho tvrzení - nelze vyhovět námitkám stěžovatele obsažených v kasační stížnosti (viz str. 4 - 5 rozsudku). Posouzení věci obecnými soudy dle názoru Ústavního soudu nijak nevybočuje z ústavněprávních limitů a nelze tak souhlasit s námitkami stěžovatele stran nesprávné aplikace ust. §36 odst. 3 s.ř.s.
Naopak způsob posouzení žádosti stěžovatele o osvobození od soudního poplatku ze strany obecných soudů Ústavní soud považuje nejen za spravedlivý a ve vztahu k základním právům stěžovatele šetrný, ale dané situaci naprosto přiměřený. Jak totiž vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí i tvrzení stěžovatele samotného, jeho požadavek na osvobození od soudního poplatku ve výši 1000 Kč se vzhledem k sociálnímu postavení stěžovatele (jednatel, předseda představenstva či člen dozorčí rady obchodních společností, člen Zastupitelstva městské části Brno-sever) a jeho životnímu standardu (viz např. také informace získané z osobních webových stránek stěžovatele) dle názoru Ústavního soudu zcela míjí se smyslem a účelem institutu osvobození od soudních poplatků a s takovým přístupem stěžovatele se Ústavní soud v žádném případě neztotožňuje. Na uvedeném závěru nic nemohou změnit ani stěžovatelem opakovaně předkládaná tvrzení o bezplatném výkonu svých funkcí a povolání, úplné nemajetnosti a tedy jeho složité sociální situaci, kterou nadto vzhledem k dosaženému vzdělání a ekonomickému postavení stěžovatele nelze považovat za bezvýchodnou a je naopak plně v moci a schopnostech stěžovatele dosáhnout její případné změny.
Ústavní soud proto s ohledem na výše uvedené podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2011
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu