ECLI:CZ:US:2011:2.US.3185.10.1
sp. zn. II. ÚS 3185/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. B. V., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 597/2010 ze dne 4. srpna 2010, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 426/2009 ze dne 7. prosince 2009, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 44 T 20/2009 ze dne 16. září 2009, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a návrhem na náhradu nákladů řízení, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Městského státního zastupitelství v Praze a 3) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 8. listopadu 2010, a na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 17. prosince 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že od 15. do 19. prosince 2008 bránil v užívání svého bytu manželce Y. V. a synovi R. V. tím, že jim odebral klíče, byt uzamkl a odmítal je do něj vpustit přestože v něm mají trvalé bydliště a užívací právo, a byl k tomu vyzýván poškozenými i přivolanými policisty. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, podmíněně odložený na zkušební dobu jednoho roku a současně mu byla uložena přiměřená povinnost, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zpřístupnil poškozeným předmětný byt. Usnesením odvolacího soudu bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání a usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovoláno odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů a jejich rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 12, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 2 odst. 2 a 4, čl. 90 Ústavy České republiky.
2. V ústavní stížnosti je obecně namítáno, že ve věci nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a závěry obecných soudů. Podle stěžovatele bylo v průběhu řízení zjištěno, že Y. a R. V. nemají žádný právní titul k užívání předmětného bytu, a to na rozdíl od stěžovatele, jemuž výlučně svědčí právo věcného břemene užívání předmětného bytu, jenž byl navíc nesprávně označen co do podlaží/patra. Podobně též povinnému z věcného břemene, tj. vlastníkovi předmětného domu, nesvědčí více povinností než ty, které plynou ze zřízeného věcného břemene. Navíc ve sledovaném období Y. a R. V. projevili před orgány činnými v trestním řízení zájem byt neužívat. Y. V. se rozhodla z bytu odstěhovat již týden před 16. prosincem 2008 a stěžovatel nechtěl, aby se z bytu odstěhovali. Dále stěžovatel namítá, že v řízení nebylo objasněno zničení zámků vstupních dveří a Y. a R. V. neprojevili vůbec žádnou snahu o kontakt se stěžovatelem a nevyvinuli ani jinou aktivitu, aby se do bytu dostali, a pouze dne 19. prosince 2008 si přišli odstěhovat majetek. Stěžovatel soudu prvního stupně vytýká, že mu neumožnil vypovídat v přítomnosti svého obhájce a nebylo mu přiznáno právo na bezplatnou obhajobu, přestože mu hrozila a nadále hrozí insolvence. Obecné soudy neuvedly, v čem konkrétně spatřují úmysl stěžovatele, když byla zjištěna jeho osobní iniciativa při řešení zničených zámků, a to včetně kontaktování policie. Intenzita jeho jednání se tak nachází pod hranicí vyžadovanou trestním zákonem. Popírá, že by byly učiněny opakované výzvy poškozených a přivolaných policistů, když se toliko posledně uvedení domáhali hodinu po půlnoci vstupu do bytu bez povolení. Nesouhlasí ani s hodnocením provedených důkazů, když svědky Y. a R. V. považuje za nevěrohodné, neboť iniciovali jeho stíhání, chovali se vůči němu minimálně neeticky a byli proti němu zaujati. Soudu prvního stupně vytýká, že neprovedl jím navrhované důkazy, konkrétně výslech svědků JUDr. V. K., PhDr. S. B., nprap. J. S., dovýslech svědkyně Y. V., listinné důkazy stran právního titulu k bytu a k majetkové situaci stěžovatele a znalecké zkoumání psychického stavu Y. V. Zvukový záznam hlavního líčení se liší od písemného přepisu, neboť některé povolené otázky nebyly zaprotokolovány.
3. Stěžovatel dále navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí s tím, že odložení jejich výkonu není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jejich výkon by pro něj znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká může při odložení vykonatelnosti rozhodnutí vzniknout České republice.
4. Současně stěžovatel s odvoláním na ustanovení §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon") navrhl, aby bylo České republice uloženo nahradit náklady jeho zastoupení ve výši 9.600 Kč. Jejich (správně asi "jeho") práva totiž měly ochránit již obecné soudy a pokud by obecné soudy postupovaly jak měly, pak by předmětné náklady nevznikly.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. V této souvislosti je třeba vyjít z maximy rovnosti účastníků řízení a ze speciální povahy řízení o ústavní stížnosti (zcela odlišné od řádných opravných prostředků v řízení před obecnými soudy), což nezbytně vede k restriktivnímu výkladu §79 odst. 2 zákona. Uvedené ustanovení lze aplikovat zpravidla pouze tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 258/03, N 66/33 SbNU 155). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Návrh na odklad vykonatelnosti byl odůvodněn pouhým opisem zákonného ustanovení, aniž by byly jakkoliv konkretizovány důvody pro nevyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti. Proto byl tento návrh pro zjevnou neopodstatněnost odmítnut.
6. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
7. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému obecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Je tedy povinen zkoumat, zda nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence výkladových alternativ a v případech svévolné aplikace podústavního práva má za následek porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), resp. zda má nesprávná realizace důkazního řízení v případech důkazů opomenutých, v případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je totiž povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
8. Stěžovatel opakuje svoji argumentaci, kterou takřka doslova ve stejném smyslu a rozsahu uplatnil již v odvolání a dovolání, aniž by jakkoliv reagoval na to, jak se s touto argumentací vypořádaly obecné soudy druhého a třetího stupně. Takto pojatá ústavní stížnost již jen ze své podstaty není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
9. Otázkou právního vztahu, resp. užívacími právy k předmětnému bytu se podrobně zabývaly obecné soudy všech stupňů a všechny se shodly na tom, že stěžovateli svědčí k němu věcné břemeno podle §27 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů a poškozeným k němu svědčí odvozené užívací právo s ohledem na jejich trvající rodinně-právní vztahy ke stěžovateli. Tyto závěry byly ze strany obecných soudů podpořeny odkazy na ustálenou rozhodovací praxi. Podobně se obecné soudy vypořádaly i s námitkou, že poškození aktuálně bydlí v podnájmu, a to poukazem na to, že k tomuto řešení vlastního bydlení byli donucení tím, že jim stěžovatel vytýkaným jednání znemožnil přístup do bytu, v němž po desetiletí bydleli. Tyto závěry jsou přitom logické a přesvědčivé a proto je lze považovat i za ústavně souladné.
10. Otázkou výslechu stěžovatele se podrobně zabýval odvolací soud, který ve svém rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatel byl vyslechnut v přípravném řízení, a v řízení před soudem prvního stupně vypovídat odmítl, byť jinak v řízení aktivně uplatňoval svá práva a obšírně se k věci vyjádřil v rámci své závěrečné řeči. Navíc byl odvolacím soudem dovyslechnut (s. 3 usnesení).
11. Stran poškození zámků vstupních dveří, řešení a šetření této skutečnosti a z toho plynoucích závěrů stěžovatele o neexistenci či nedostatečné míře zavinění je zřejmé, že stěžovatel nesprávně interpretuje, v čem shledaly obecné soudy naplnění skutkové podstaty trestného činu. Stěžovatel totiž buďto zcela pomíjí či bagatelizuje, že to byl právě on, kdo vědomě zabránil poškozeným v přístupu do bytu a neuposlechl výzvu přivolaného policisty. Posledně uvedená skutečnost pak vedla dovolací soud k závěru, že v takové situaci by zcela zřejmě selhaly i jakékoliv prostředky občanského práva (s. 7 usnesení). V tom, a nikoliv v úvahách odvolacího soudu o společenské nebezpečnosti vytýkaného jednání, lze spatřit ústavněprávně relevantní úvahu o nezbytnosti trestněprávního řešení, coby prostředku ultima ratio.
12. Námitkami nedostatečného dokazování se důsledně zabýval již odvolací soud, který podrobně vyložil, proč jsou všechny (nyní opakované) důkazní návrhy stěžovatele nadbytečné (s. 7-8 usnesení). S ohledem na to se nemůže jednat o důkazy opomenuté. Skutečnost, že obecné soudy vyhodnotily provedené důkazy jinak, než jak si představoval stěžovatel, a že měly jiný názor na rozsah potřeby dokazování, přitom nedosahuje ústavněprávní relevance, jak bylo vyloženo výše.
13. Konečně námitky nepřesnosti protokolace jsou natolik obecné, že z nich lze jen stěží shledat jakoukoliv relevanci, natož relevanci ústavněprávního rozměru. Stejný závěr platí o námitce nesprávného označení podlaží, v němž se nachází předmětný byt.
14. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona. S ohledem na
to, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebyl podle §83 odst. 1 zákona vůbec dán prostor pro posuzování návrhu na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu