ECLI:CZ:US:2011:2.US.3192.11.1
sp. zn. II. ÚS 3192/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti CK Egey Travel International Services, s.r.o. se sídlem Saskova 2103/52, Jablonec nad Nisou, zastoupené Mgr. Janem Mikulášem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Rubešova 162/8, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 2009 č. j. 3 Cmo 432/2009-502 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 12. srpna 2011č. j. 29 Co 400/2011-30, návrhu na zrušení §9 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění a návrhu na odložení vykonatelnosti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 18. května 2010 č. j. 7 EXE 1533/2010-15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí krajského a vrchního soudu, odložení vykonatelnosti rovněž uvedeného usnesení Okresního soudu v Jablonci o nařízení exekuce a zrušení §9 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb.
Z obsahu připojených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze bylo potvrzeno rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 8. června 2009, č.j. 38 Cm 71/2005-493, kterým bylo odmítnuto odvolání proti rozhodnutí téhož soudu ze dne 3. 3. 2009 o zastavení řízení o odvolání proti rozsudku Krajského soudu Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 11. 8. 2008 pro nezaplacení soudního poplatku. Rozhodnutím Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 18. května 2010 byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky; odvolání proti tomuto usnesení bylo ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajského soudu potvrzeno, neboť k datu podání návrhu na exekuci bylo pravomocně ukončeno odvolací řízení proti rozhodnutí nalézacího soudu.
Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti.
Dle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Dle ust. §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z uvedeného je zřejmé, že ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 2009, č. j. 3 Cmo 432/2009-502 je evidentně podaná po lhůtě stanovené zákonem. Ústavní soud podotýká, že lhůtu pro podání ústavní stížnosti nelze dovozovat až od rozhodnutí soudu, kterým je rozhodováno o exekuci nařízené právě v důsledku předchozích pravomocných rozhodnutí, ve vztahu k nimž již lhůta pro podání ústavní stížnosti marně uplynula.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále výslovně uvádí, že ústavní stížností rovněž napadenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 12. srpna 2011 č. j. 29 Co 400/2011-30, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce, nelze vytýkat, že se soud spokojil s údaji ohledně vykonatelnosti exekučního titulu obsaženými v soudním spisu. Stěžovatelka však poukazuje na nedostatky v předchozím řízení, v jejichž důsledku nebylo projednáno její odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé (řízení o odvolání bylo zastaveno, neboť stěžovatelka v soudem stanovené lhůtě nezaplatila soudní poplatek).
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu ze dne 12. 8. 2011 ani žádnou argumentaci neuplatňuje, ale jeho zrušení se domáhá s odvoláním na nesprávnost předchozích rozhodnutí, vydaných v nalézacím řízení, která však řádně a ve lhůtě nebyla napadena odvoláním ani ústavní stížností, omezuje se Ústavní soud v tomto směru na konstatovaní neopodstatněnosti návrhu stěžovatelky. Z obsahu napadeného rozhodnutí krajského soudu je přitom zřejmé, že soud se odvoláním stěžovatelky proti rozhodnutí o nařízení exekuce řádně a v souladu se zákonem zabýval, a v odůvodnění rozhodnutí logicky a srozumitelně objasnil, na základě jakých skutečností zjištěných z nalézacího spisu, nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky, že exekuční titul dosud nenabyl právní moci a vykonatelnosti.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud návrh odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný a dle ust. §43 odst. 1 písm. a) jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem. Vzhledem k tomu, že se jedná o ústavní stížnost věcného projednání neschopnou (zjevně neopodstatněnou a opožděnou), odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona, jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Návrh na zrušení §9 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb. byl proto odmítnut podle ust. §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Návrhu na odložení vykonatelnosti rozhodnutí okresního soudu nebylo možné vyhovět, neboť takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu