ECLI:CZ:US:2011:2.US.3226.11.1
sp. zn. II. ÚS 3226/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. listopadu 2011 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. T., advokáta, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2011 č.j. 3 To 59/2011-55 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2011 č.j. 11 T 4/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou dne 27. 10. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domníval, že jimi "byla porušena základní ústavně zaručená práva chránící majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na podnikání, práva na výkon povolání a opatřování si prostředků pro své životní potřeby prací dle čl. 26 Listiny, právo k ochraně vlastnictví a majetku garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dále i právo na ochranu legitimního očekávání i princip právní jistoty."
Z přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel navrhl, aby mu byla přiznána odměna a náklady obhajoby ve výši 4.800,- Kč. Krajský soud v Brně stěžovateli přiznal odměnu v celkové výši 4.320,- Kč. Náhrada za promeškaný čas nebyla stěžovateli přiznána, neboť tato advokátovi náleží pouze v případě, kdy je úkon prováděn mimo sídlo nebo bydliště advokáta. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel stížnost, která byla vrchním soudem zamítnuta jako nedůvodná. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že přestože respektuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/05, v projednávané věci bylo třeba zohlednit vzdálenost mezi sídlem kanceláře obhájce a sídlem soudu, která činí dle plánovače tras 1, 4 km. Při použití osobního vozidla je orientačně uvedena doba 3 minut. Vrchní soud zároveň odkázal na odůvodnění nálezu Ústavního soudu, v němž je uvedeno, že vznik nároku na náhradu za promeškaný čas je limitován časově, a to za každou započatou půlhodinu. Z hlediska vzniku nároku na náhradu promeškaného času je tedy rozhodující, zda toto promeškání činilo minimálně půl hodiny či nikoliv.
Stěžovatel ve své nepříliš kvalitní ústavní stížnosti vytknul krajskému soudu, že nerespektoval nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/05. Vrchnímu soudu pak stěžovatel vytkl zavádějící výklad ust. §14 odst. 3 advokátního tarifu, neboť toto ust. má být vykládáno tak, že náhrada za promeškaný čas náleží i za první promeškanou půlhodinu celkového času.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2000 Kč [§202 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2009], je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, U 43/34 SbNU 421). V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 (či v usneseních sp. zn. I. ÚS 2552/09 nebo sp. zn. II. ÚS 1045/10, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz) vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. §202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10 000 Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je ta osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti. Jak dříve uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
V nyní projednávané věci směřuje stěžovatelova ústavní stížnost proti tomu, že stěžovateli byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 4.320,- Kč, nikoliv ve výši 4.800,- Kč, jak požadoval. Dospěl-li Ústavní soud ve shora uvedených řízeních k závěru o neoprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věcech, kde výše uplatněného nároku nepřevyšuje částku 10 000 Kč, je třeba argumentem a maiori ad minus dospět k tomu, že stejně tak je neoprávněným stěžovatel, který napadá rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, nepřevyšuje-li požadovaná částka 10 000 Kč a nevykazuje-li napadené rozhodnutí prvky svévole.
Ústavní soud dodává, že v případě bagatelních částek (zde 480,- Kč) převažuje nad právem na přístup k soudu zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení skutečně znamená i zásah do základních práv účastníka řízení. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, v nichž se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Z druhé strany částka 10 000 Kč není absolutní a jediným kritériem pro posouzení je to, zda došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, od čehož se odvíjí jeho oprávněnost k podání ústavní stížnosti. Tu je třeba posuzovat individuálně, zejména v návaznosti na vyloučení libovůle při skutkovém a právním posouzení věci.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným (§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu), neboť návrh nehájil základní práva stěžovatele. Ačkoliv z judikatury Ústavního soudu plyne povinnost právního zastoupení i pro účastníka s právnickým vzděláním (Pl. ÚS-st. 1/96, ST 1/9 SbNU 471), nevyzýval Ústavní soud stěžovatele k odstranění této vady, neboť ani její odstranění by nepřivodilo jiné rozhodnutí.
Toliko ve formě obiter dictum považuje soudce zpravodaj za vhodné dodat, že poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/05 (N 179/38 SbNU 435) není přiléhavý, neboť skutkové okolnosti obou věcí se liší. Naopak Ústavní soud musí konstatovat, že se vrchní soud vypořádal se specifickými okolnostmi případu [zhodnotil vzdálenost předmětných cest, tak i dobu nezbytnou pro překonání této vzdálenosti osobním vozidlem, která v projednávané věci činila přibližně 3 minuty (...)], které odůvodnily nepřiznání náhrady za promeškaný čas. Nebylo možno se také ztotožnit s námitkou stěžovatele ohledně zavádějícího výkladu advokátního tarifu vrchním soudem, neboť judikatura je v dané věci setrvalá a respektuje právní závěry obsažené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 215/05.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2011
Eliška Wagnerová, v. r.
soudce zpravodaj