ECLI:CZ:US:2011:2.US.3248.11.1
sp. zn. II. ÚS 3248/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky Solidní Finance, uzavřený investiční fond, a. s., Špitálka 8, Brno, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 57, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2011 č. j. 54 C 77/2011-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného pravomocného rozsudku obecného soudu pro porušení čl. 2 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Městský soud v Brně napadeným rozsudkem vyhověl žalobě stěžovatelky, jíž se proti žalovanému domáhala zaplacení částky ve výši 1.022,- Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazení jízdného a přirážky k jízdnému za jízdu bez platného jízdního dokladu v dopravním prostředku MHD. Zároveň stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 2.400,- Kč.
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti brojí výhradně proti výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení, třebaže petitem se domáhá zrušení rozsudku celého. Vzhledem k tomu, že ve věci samé jí bylo vyhověno, důvod stížnosti proti výroku I. ani není věcně dán.
Stěžovatelka vytýká obecnému soudu, že ke svému rozhodnutí dospěl na základě nesprávného právního posouzení věci, neboť při rozhodování o nákladech řízení vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), místo aby aplikoval vyhlášku č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."). Stěžovatelka sice uznává, že ustanovení §151 odst. 2 umožňuje, aby soud rozhodl podle advokátního tarifu, odůvodňují-li to okolnosti případu, ale namítá, že od 1. 1. 2001 soudy rozhodovaly pouze podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a za tu dobu vzniklo obecné povědomí o způsobu jejich rozhodování, které se stalo stabilním a očekávatelným. Městský soud dle jejího mínění svým rozhodnutím ve věci naprosto vybočil z dlouhodobé zažité praxe, čímž porušil princip předvídatelnosti soudního rozhodování.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své judikatuře vztahující se k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení se Ústavní soud opakovaně vyjádřil tak, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV. ÚS 303/02 ve SbNU sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti" (nález ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. února 2006).
Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Ve věci aplikované ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. výslovně připouští, aby soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení výši odměny advokáta neurčoval podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni vyhláškou č. 484/2000 Sb., ale aby, odůvodňují-li to okolnosti případu, postupoval podle advokátního tarifu a výši odměny stanovil podle sazeb mimosmluvní odměny za jednotlivé úkony právní služby. Městský soud této možnosti dané zákonem využil a důvody postupu podle advokátního tarifu podrobně a srozumitelně vylíčil v napadeném rozsudku. Z hlediska ústavněprávního mu tedy není co vytknout.
Lze tedy shrnout, že Ústavní soud nedospěl v projednávané věci k závěru, že by napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti. V tomto případě se jedná o právní závěry ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelka namítá, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Vzhledem ke shora uvedenému tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 16. listopadu 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu