ECLI:CZ:US:2011:2.US.3266.10.1
sp. zn. II. ÚS 3266/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. K., zastoupené JUDr. Otakarem Pazdziorou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem Řetězová 2, Děčín, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 14. 12. 2009 č.j. 73 Co 835/2009-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, který k odvolání stěžovatelky (povinné) změnil usnesení Okresního soudu v České Lípě, jímž byl její návrh na zastavení exekuce zamítnut., v části tak, že řízení zahájené návrhem na zastavení exekuce z důvodu nevykonatelnosti exekučního titulu zastavil pro překážku věci již pravomocně rozhodnuté a v části tak, že exekuci nařízenou usnesením okresního soudu zastavil. Ve výroku o nákladech exekučního řízení uložil stěžovatelce povinnost zaplatit oprávněnému náklady prováděného exekučního řízení ve výši 1 517 Kč a povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 735 Kč. Dovolání stěžovatelky bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010 č.j. 20 Cdo 2682/2010-189 odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelka namítá porušení principu právní jistoty, neboť je přesvědčena, že jí bylo v rozporu s právními předpisy uloženo nahradit náklady právního zastoupení oprávněného a uhradit exekutorovi náklady řízení.
Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud z připojeného spisu ověřil, že dne 31. 12. 2009 bylo ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu vloženo do schránky stěžovatelky, resp.jejího zmocněnce (rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 1. 2010). Dne 17. 3. 2010 podala stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí dovolání. Shora uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, neboť stěžovatelka, jako povinná, nebyla osobou, jíž by napadeným rozhodnutím nebylo vyhověno (krajský soud zcela vyhověl jejímu návrhu na zastavení exekuce), proto nebyla k podání dovolání oprávněna.
Z uvedeného je zřejmé, že lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu nelze odvíjet od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Takovýto postup by připadal v úvahu pouze tehdy, pokud by Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání, jehož přípustnost by závisela ve smyslu ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu na uvážení Nejvyššího soudu. O takovýto případ se však jednoznačně nejednalo, neboť dovolání nebylo ze strany stěžovatelky přípustné vůbec. Šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proto bylo třeba odvíjet ve smyslu ust. §72 odst. 3 citovaného zákona ode dne doručení rozhodnutí krajského soudu, které bylo posledním procesním prostředkem daným zákonem stěžovatelce k ochraně jejího práva.
Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka evidentně podala ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu po lhůtě stanovené zákonem proto Ústavní soud návrh odmítl dle ust. §43 odst.1 písm b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2011
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj