ECLI:CZ:US:2011:2.US.3294.10.1
sp. zn. II. ÚS 3294/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Evou Ropkovou, LL.M., advokátkou Advokátní kanceláře Husova 89, Choceň, proti usneseni Vrchního soudu v Praze čj. 1 Co 377/2009-133 ze dne 29. 6. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým bylo změněno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2009 č.j. 37 C 47/2008-94 v odstavcích II., III. a IV. výroku, týkajícího se nákladů řízení mezi žalobci a druhým, třetím (stěžovatel) a čtvrtým žalovaným tak, že se těmto žalovaným nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Pochybení vrchního soudu stěžovatel spatřuje v tom, že rozhodl, aniž byla v řízení vyslyšena i druhá strana. V odvolacím řízení nebylo stěžovateli ani jeho zástupci zasláno odvolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2009, stěžovatel nebyl vyzván soudem, aby se k podanému odvolání vyjádřil a bylo mu tak znemožněno uvést svoji argumentaci, se kterou by se následně musel odvolací soud vypořádat.
Rovnost účastníka v řízení byla porušena i tím, že soud jako důvod svého rozhodnutí uvedl nepřiměřenou tvrdost spočívající v povinnosti hradit žalovaným náklady řízení s odůvodněním, že žalobci vzali žalobu zpět, jakmile se vyjasnilo, zda se u stěžovatele a ostatních žalovaných jednalo o exces při plnění pracovních povinností. Toto tvrzení však neodpovídá skutečnosti, jak vyplývá i z protokolu městského soudu z prvního ústního jednání ve věci dne 10. 12. 2008, po kterém byla žaloba vůči stěžovateli vzata zpět.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z připojeného spisu je zřejmé, že žalobci (pozůstalý otec, manželka a dvě děti) se domáhali vůči žalovaným, tj. Českým drahám a jejich třem zaměstnancům, kteří byli spoluvinní za smrtelný úraz jejich rodinného příslušníka (viz rozsudek Okresního soudu v Benešově 3 T 269/2007-274 ze dne 19. 3. 2008), zaplacení částky každý 400 000 Kč z titulu ochrany osobnosti. Po prvním jednání vzali žalobu vůči stěžovateli a dalším dvěma žalovaným zaměstnancům zpět. Ve vztahu k těmto žalovaným bylo řízení zastaveno, přičemž odvolací soud změnil ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvého stupně o nákladech řízení tak, že se těmto žalovaným, tedy i stěžovateli, náhrada nákladů řízení nepřiznává. Ve vztahu k 1. žalovanému - tj. Českým drahám byli žalobci s žalobou na ochranu osobnosti úspěšní a byla jim přiznána náhrada nákladů řízení.
Ústavní soud předesílá, že ve své rozhodovací praxi, týkající se otázky náhrady nákladů řízení, opakovaně konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by mohla nabýt ústavně právní dimenze, a to zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení v projednávané věci však zjištěna nebyla.
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, je to tedy pouze obecný soud, který musí v rámci svého uvážení s přihlédnutím k specifiku individuální věci rozhodnout i o tom, zda okolnosti případu odůvodňují aplikaci ustanovení §150 o.s.ř. Právní závěr obecného soudu, učiněný v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci jeho volné úvahy proto Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat.
Ústavní soud, který věc posoudil ze shora uvedených kriterií, neshledal závěr vrchního soudu ohledně skutečností, ve kterých spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli, ústavně nekonformními. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že dodržení zásad spravedlivého procesu a respektování principu rovnosti účastníků občanskoprávního řízení při použití ustanovení §150 o. s. ř. ukládají obecnému soudu, aby své rozhodnutí odůvodnil jasně a srozumitelně, se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní. Ústavní soud poukazuje na to, že "důvody hodné zvláštního zřetele" jsou relativně neurčitým pojem, přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Soud v takové situaci hodnotí nejen majetkové, sociální a osobní poměry účastníků řízení, ale přihlíží i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení.
Z uvedeného hlediska nelze odvolacímu soudu nic vytknout, neboť v odůvodnění napadeného usnesení v souladu s §157 o.s.ř. jasně a srozumitelně vyložil, z jakých důvodů změnil usnesení městského soudu ohledně nákladů řízení. Zejména uvedl, že aplikace ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř. se v tomto případě jeví jako nepřiměřená tvrdost, neboť k smrtelnému úrazu živitele rodiny došlo na základě porušení povinností stěžovatelem a dalšími dvěma žalovanými, kteří byli rovněž zaměstnanci prvého žalovaného, tj. Českých drah. Vrchní soud rovněž zvážil sociální poměry žalobců a důvody podání žaloby. Uvedl také, že žalobu vůči stěžovateli vzali žalobci zpět ihned jakmile se vyjasnilo, zda vůči nim bude odpovídat jen zaměstnavatel, nebo i konkrétní zaměstnanci, což však nebylo jediným ani stěžejním důvodem pro úvahu soudu o vhodnosti aplikace ust. §150 o.s.ř., jak vyplývá z argumentace stěžovatele.
Z obsahu spisu i odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že žalobci se postupu dle §150 o.s.ř. domáhali již v souvislosti s částečným zpětvzetím žaloby. Za těchto okolností má Ústavní soud v tomto konkrétním případě vzhledem k specifiku věci za to, že ani skutečnost, že stěžovateli nebylo zasláno k vyjádření odvolání žalobců, neposunuje věc do ústavní roviny. Argumentace žalobců obsažená v odvolání totiž byla jen rozvedením požadavku, se kterým již byl stěžovatel seznámen a vychází z jednoznačně daných okolností případu. Argumentace uplatněná stěžovatelem v ústavní stížnosti vychází ze striktního výkladu ust. §146 o.s.ř., kterým se však vrchní soud musel při zvažování důvodnosti postupu dle §150 o.s.ř. nezbytně zabývat. Skutečnost, že stěžovatel neměl možnost své námitky proti odvolání uplatnit, nemohla ovlivnit výsledek rozhodnutí vrchního soudu o nákladech řízení, založený na úvaze o prioritě aplikace toho kterého ustanovení občanského soudního řádu.
Ústavní soud dodává, že jeho úkolem není perfekcionalisticky předělávat řízení, zjišťovat, měnit nebo napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva. Ústavní soud v souladu se svými kompetencemi tedy posuzuje řízení jako celek, tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Vychází ze zásady materiálního nazírání na právo, dle níž nejde jen o dodržování práva bez dalšího, ale o dodržování takových norem chování, které jsou v souladu s obsahovými hodnotami. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, by musely případné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo vůbec dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se totiž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost či nezákonnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že závěr odvolacího soudu, dle nějž v projednávané věci byly dány důvody pro aplikaci ust. §150 o.s.ř., je závěr přijatý v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, přičemž je výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti. Za dané situace jej Ústavní není oprávněn přehodnocovat.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu