ECLI:CZ:US:2011:2.US.3330.10.1
sp. zn. II. ÚS 3330/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele Obvodního podniku bytového hospodářství v Praze 2, státní podnik "v likvidaci", se sídlem Karlovo nám. 7 / 315, jednající likvidátorem Mgr. Jaroslavem Dvořákem, právně zastoupeného Mgr. Evou Hosmanovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Gorkého 502, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010 č. j. 39 Co 553/2009-126 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 6. 2009 č. j. 27 C 30/2008-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 11. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na porušení práv zakotvených v ustanovení čl. 4, čl. 90 věta první, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, dále čl. 1 a čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud musel nejdříve zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje ve všech aspektech zákonem požadované náležitosti, a zda jsou v plném rozsahu dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 26. 6. 2009 č. j. 27 C 30/2008-80 určil Obvodní soud pro Prahu 2, že žalobce Hlavní město Praha, se sídlem v Praze 2, Mariánské nám. 2, je vlastníkem ve výroku blíže specifikovaných nemovitostí v katastrálním území Vinohrady, obce Praha, a současně stěžovateli jako žalovanému uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. O odvolání stěžovatele posléze rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 9. 2010 č. j. 39 Co 553/2009-126, kterým rozsudek soud prvého stupně potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.
Jak stěžovatel sám uvedl v ústavní stížnosti a Ústavní soud následně také ověřil, stěžovatel podal dne 9. 11. 2010 proti rozhodnutí odvolacího soudu, které mu bylo doručeno dne 6. 10. 2010, včasné dovolání, o němž Nejvyšší soud doposud nerozhodl. V souzené věci tedy stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy současně podal i dovolání k Nejvyššímu soudu.
Ústavní soud opakovaně konstatuje ve své rozhodovací praxi, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2011
Stanislav Balík
soudce zpravodaj