ECLI:CZ:US:2011:2.US.3337.10.1
sp. zn. II. ÚS 3337/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti VEDES, s.r.o., se sídlem Jablonec nad Nisou, Chelčického 4, zastoupené JUDr. Ivou Hlaváčkovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Jablonci nad Nisou, Lučanská 5, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci čj. 35 Co 402/2009-140 ze dne 1. 9. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl k odvolání žalobce (stěžovatele) změněn rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou čj. 7 C 381/2007-75 ze dne 5. 6. 2009 tak, že žalobci (stěžovateli) byl plně přiznán jím uplatňovaný nárok v částce 10 000 Kč s příslušenstvím, avšak dle výroku II. citovaného rozhodnutí žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
Stěžovatel namítá, že zjištění uplatněné odvolacím soudem pro vyvození závěru o právu na náhradu nákladů řízení, byla učiněna až po vyhlášení rozhodnutí, což znemožnilo stěžovateli se k daným tvrzením vyjádřit. Tato pozdně uplatněná tvrzení, z nichž soud dovodil závěr o existenci důvodu hodného zvláštního zřetele pro užití ustanovení §150 o.s.ř., navíc nebyla prokázána žádnými důkazy. Rozhodnutí není náležitě zdůvodněno, poučovací povinnost soudu byla vůči žalovanému více než velkorysá a rozhodnutí vykazuje prvky libovůle.
Důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu ustanovení §150 o.s.ř. shledal obecný soud v sociálních poměrech žalovaného, který je "již rok nemocný, není zaměstnán a nemá žádný příjem". Bližší zdůvodnění, z něhož by bylo možno dovodit, jak byly poměry žalovaného zkoumány, doloženy, resp. tvrzeny, rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje.
Stěžovatel uvádí, že žalovaný v průběhu řízení, jak před soudem prvého stupně, tak i před soudem odvolacím nepožadoval nahradit vlastní náklady řízení, ani když byl soudem poučen. Nepřistoupil ani na návrh stěžovatele učiněný při řízení odvolacího soudu dne 8. 6. 2010 (protokolace z předmětného jednání jej však nezachycuje) na uzavření smíru s tím, že každý z účastníků řízení si ponese své náklady řízení. Žalovaný až po sugestivní otázce soudu, dle stěžovatele učiněné až po závěrečné řeči účastníků a po přerušení řízení za účelem vyhlášení rozhodnutí, teprve uvedl, že je v současné době rok nemocný, pobírá nemocenské, potom následně podporu v nezaměstnanosti a v současné době je bez příjmu. Vyjádření žalovaného je však v protokolaci uvedeno před vynesením rozsudku. Žalovanému bylo až po vyhlášení rozhodnutí soudem sděleno, nechť doloží své majetkové poměry, k čemuž došlo až dne 13. 9. 2010. I když soud může určit výši nákladů řízení až v písemném vyhotovení rozhodnutí či v samostatném usnesení, rozhodnutí o základu nároku včetně posouzení důvodu zvláštního zřetele hodného lze učinit pouze na základě tvrzení a důkazů předložených do skončení jednání. Stěžovatel uvádí, že přes tvrzenou nemajetnost a žádost o odklad vykonatelnosti rozhodnutí žalovaný uhradil dlužnou částku stěžovateli prakticky okamžitě.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že ve své rozhodovací praxi, týkající se otázky náhrady nákladů řízení, opakovaně konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by mohla nabýt ústavně právní dimenze, a to zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení v projednávané věci však zjištěna nebyla.
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Je to tedy pouze obecný soud, který musí v rámci svého uvážení s přihlédnutím k specifiku individuální věci rozhodnout i o tom, zda okolnosti případu odůvodňují aplikaci ustanovení §150 o.s.ř. Právní závěr obecného soudu, učiněný v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci jeho volné úvahy proto Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat.
Ústavní soud projednávanou věc posoudil ze shora uvedených kriterií a neshledal závěr krajského soudu ohledně skutečností, ve kterých spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné pro postup dle §150 o.s.ř. ústavně nekonformním. Ústavní soud poukazuje na to, že "důvody hodné zvláštního zřetele" jsou relativně neurčitý pojem, přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Soud v takové situaci hodnotí nejen majetkové, sociální a osobní poměry účastníků řízení, ale přihlíží i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení.
Ústavní soud má za to, že krajský soud při rozhodování o nákladech řízení vycházel ze shora uvedených kritérií. Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění přijatého závěru není zcela "vyčerpávající", neboť je poměrně stručné. To však neznamená, že pouze tento nedostatek odůvodnění výroku o náhradě nákladů při zachování ostatních požadavků ústavnosti by bylo možno pokládat za dostatečný důvod pro kasační zásah Ústavního soudu, neboť důvody, které odvolací soud k aplikaci ust. §150 o.s.ř. vedly, jsou z odůvodnění rozhodnutí zřejmé. Námitky stěžovatele ohledně nesouladu protokolace se skutečným průběhem řízení, či nesouhlas stěžovatele ohledně rozsahu zjištění učiněných soudem, stejně jako okolnost, že žalovaný přes tvrzení o své nemajetnosti svůj závazek bez prodlení splnil, nemůže věc posunout do ústavní roviny. O nákladech řízení bylo v odvolacím řízení jednoznačně rozhodnuto při řádném vyhlášení rozsudku a o jeho opodstatněnosti (posuzované obecným soudem) svědčí doklady založené v soudním spisu. Stejně tak neobstojí námitka, že se žalovanému dostalo nadstandardního poučení a byla mu kladena sugestivní otázka ohledně majetkových poměrů. Je třeba vzít v úvahu, že obecný soud (v dané věci tříčlenný senát) při rozhodování v konkrétní individuální věci má přímo možnost posoudit i osobnost účastníka řízení a důvody, které jej jako osobu neznalou práva a laicky se orientující v procesním řízení vedly k nedomyšlenému (pro něj nepříznivému) vyjádření, a proto je oprávněn jej i opakovaně poučit o jeho právech.
Ústavní soud dodává, že jeho úkolem není perfekcionalisticky předělávat řízení, zjišťovat, měnit nebo napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva. Ústavní soud v souladu se svými kompetencemi tedy posuzuje řízení jako celek, tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Vychází ze zásady materiálního nazírání na právo, dle níž nejde jen o dodržování práva bez dalšího, ale o dodržování takových norem chování, které jsou v souladu s obsahovými hodnotami. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, by musely případné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo vůbec dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost či nezákonnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že závěr odvolacího soudu, dle nějž v projednávané věci byly dány důvody pro aplikaci ust. §150 o.s.ř., je závěr přijatý v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, přičemž je výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti. Za dané situace jej Ústavní není oprávněn přehodnocovat.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu