ECLI:CZ:US:2011:2.US.3342.10.1
sp. zn. II. ÚS 3342/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2011 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. K., advokáta, zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem V Olšinách 10, 100 00 Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 11. 2009 č. j. 26 C 143/2007-98 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2010 č. j. 64 Co 147/2010-141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi bylo zasaženo do čl. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 9, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 12. 2007 č. j. 26 C 143/2007-26 byl dle ust. 29 odst. 3 o. s. ř. opatrovníkem (z důvodu neznámého pobytu) žalovaného ustanoven stěžovatel. Plnou mocí byl k jednání, zastupování a vykonávání všech právních úkonů za žalovaného zmocněn právní zástupce stěžovatele advokát Mgr. Pavel Vinter (č.l. 28). Z tohoto důvodu bylo rozsudkem obvodního soudu stanoveno, že Česká republika zaplatí za výkon opatrovnictví stěžovateli náhradu ve výši 789 Kč, neboť ostatní úkony činil právní zástupce žalovaného Mgr. Pavel Vinter, a proto tyto náklady nese přímo žalovaný. Usnesením Městského soudu v Praze byl změněn rozsudek soudu I. stupně a stěžovateli byla přiznána odměna a náhrada hotových výloh 4 395 Kč, sestávající se z 6 úkonů právní služby za 300 Kč dle §9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), 6 paušálů za 300 Kč dle §13 odst. 3 advokátního tarifu, náhradu za daň z přidané hodnoty 720 Kč spolu s náhradou hotových výloh 75 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na to, že v projednávané věci je odměna podle ust. §9 odst. 5 advokátního tarifu více než 10x nižší než odměna podle ust. §7 advokátního tarifu, na kterou by stěžovateli vznikl nárok, pokud by žalovaného zastupoval v řízení na základě plné moci, nebo na základě ust. §30 odst. 2 o. s. ř. Dále se podle něho obvodní soud nezabýval jím navrhovaných postupem podle usnesení Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 468/2007-140 a 20 Co 512/2007-140. Městský soud pochybil podle stěžovatele tím, že na vrub hotových výdajů přiznal toliko částku 75 Kč, nikoliv však částku 33 673 Kč jako náhradu hotových výdajů vynaložených stěžovatelem jako opatrovníkem žalovaného na právní zastoupení žalovaného.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU 371).
Při rozhodování o stěžovatelově odměně a náhradě hotových výdajů použily obecné soudy správný právní předpis (advokátní tarif), jehož ustanovení §9 odst. 5 účinné ode dne 1. 9. 2006 výslovně stanoví konkrétní tarifní hodnotu (500 Kč) pro výpočet odměny při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného soudem osobě, jejíž pobyt není znám. Na tento právní předpis pak rovněž odkazuje ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř. účinné ode dne 1. 7. 2009, které upravuje tutéž otázku. Ostatně obsahově i právně shodná problematika již byla v minulosti mnohokrát řešena v judikatuře Ústavního soudu (a to ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 2237/10, I. ÚS 2296/10, III. ÚS 2160/10, III. ÚS 2797/09, IV. ÚS 2067/10, IV. ÚS 812/10, III. ÚS 271/10, III. ÚS 1292/10, III. ÚS 1316/10, II. ÚS 647/10, III. ÚS 84/10, II. ÚS 2722/09, IV. ÚS 880/09), přičemž všechny tyto ústavní stížnosti byly jako zjevně neopodstatněné odmítnuty. Ústavní soud v citovaných rozhodnutích předně prohlásil interpretaci §9 odst. 5 advokátního tarifu za "věc právních úvah" obecného soudu s tím, že "není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů" (srov. kupř. sp. zn. IV. ÚS 880/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, III. ÚS 1292/10, IV. ÚS 812/10), a současně též konstatoval, že "z kontextuálního hlediska účelu a smyslu institutů opatrovnictví a právního zastoupení aplikace napadeného ustanovení porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti ani jiných ústavně garantovaných práv nezakládá" (kupř. III. ÚS 1292/10, III. ÚS 84/10, IV. ÚS 812/10). Od závěrů učiněných v těchto rozhodnutích nemá Ústavní soud žádný důvod se odchylovat ani v projednávané věci, neboť závěry obecných soudů jsou zcela v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Ústavního soudu. Odkaz na odlišnou rozhodovací praxi Městského soudu v Praze je nepřípadný, neboť Ústavní soud není povolán k tomu, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů (srov. též sp. zn. III. ÚS 271/10, III. ÚS 1292/10, IV. ÚS 880/09 či II. ÚS 647/10). Také nepřiznání hotových výdajů na právní zastoupení žalovaného advokátem Mgr. Pavlem Vinterem lze z hlediska ústavnosti aprobovat (srov. analogicky nález sp. zn. I. ÚS 1408/08, N 163/51 SbNU 29, byť v tomto nálezu šlo o věc, kdy opatrovník zmocnil advokáta, aby zastupoval samotného opatrovníka, nikoliv opatrovance), neboť není důvodu, aby byla opatrovníku, který je sám advokát, tj. osobou poskytující ve smyslu zákona o advokacii právní služby, přiznávána náhrada hotových výdajů na dalšího advokáta, právního zástupce žalovaného, neboť tímto postupem by docházelo jen k obcházení ust. §9 odst. 5 advokátního tarifu. Nepřiznal-li obecný soud stěžovateli náhradu hotových výdajů, nemohl být proto stěžovatel za poskytnuté právní služby nijak zkrácen. Rozhodnutí obecných soudů lze z hlediska ústavnosti aprobovat, byť by normotvůrce mohl uvažovat o přiléhavější, méně demotivující a s ohledem na poskytnuté právní služby diferencovanější právní úpravě institutu opatrovníka z důvodu neznámého pobytu.
Napadená rozhodnutí neporušila základní práva stěžovatele, a proto bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu