ECLI:CZ:US:2011:2.US.3363.11.1
sp. zn. II. ÚS 3363/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. R., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem, se sídlem Křemencova 185/1, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011, č. j. 62 Co 113/2011-56, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 12. 2009, č. j. 27 C 25/2008-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Dovozuje, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel v řízení před obecnými soudy žaloval Vyšší odbornou školu zdravotnickou a střední zdravotnickou školu (dále jen "žalovaná") o náhradu škody ve výši 6.500 Kč. Jednalo se o náklady právní pomoci, které podle svého tvrzení musel vynaložit na právní ochranu proti neoprávněným výtkám, respektive upozorněním na porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Soud prvního stupně dovodil, že jde o spor podle ustanovení §265 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Žalobu zamítl s odůvodněním, že nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci. Ze strany žalované totiž nedošlo k porušení právní povinnosti, neboť vydání upozornění ze strany zaměstnavatele je jednáním, které právo připouští. Nad rámec toho pak soud uvedl, že se v daném případě ani nejedná o škodu, neboť stěžovatelův výdaj za právní služby je následkem jeho rozhodnutí nechat se zastoupit advokátem, což je právem každého člověka. Protože nebyla porušena žádná právní povinnost a nevznikla škoda, nemůže být dána ani příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a škodou. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. K odvolání uvedl, že jde o pouhou teoretickou polemiku s rozsudkem soudu prvního stupně, v níž je činěn jiný výklad zákona, který sice odpovídá představě stěžovatele, ale který nemá základ ve skutkových zjištěních, jejichž správnost nebyla zpochybněna.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá postup soudu prvního stupně. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že se soud nezabýval jeho tvrzením, podle něhož udělené upozornění bylo ze strany zaměstnavatele šikanou, dále že jej soud nepoučil, aby toto tvrzení konkretizoval a navrhl k němu důkazy, a konečně že své rozhodnutí jen neúplně zdůvodnil. Pokud jde o postup odvolacího soudu, tomu vytýká absenci řádného odůvodnění, nevypořádal-li se v úplnosti s argumentací uplatněnou v odvolání. Nesouhlasí rovněž s označením tvrzené šikany jako tvrzení nového, uplatněného až v odvolání, což je v odvolacím řízení nepřípustné. Takto prý argumentoval od samého počátku řízení.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti sice uvádí, že došlo k porušení jeho základního práva na řádný proces, avšak obsah a důvody ústavní stížnosti, o něž svá tvrzení opírá, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přezkum věcné správnosti jím napadených rozhodnutí obecných soudů. Přehlíží tak ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu viz nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a rozhodnutí na něj navazující).
Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti postrádá ústavněprávní rovinu. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat dokazování nebo jej provádět znovu. Ústavní stížnost není prostředkem ke zpochybnění skutkových závěrů vyvozených z konkrétních důkazů nebo z jejich souhrnu; přistoupil-li Ústavní soud k přehodnocení důkazu nebo důkazů provedených obecnými soudy, učinil tak výjimečně tehdy, pokud jejich hodnocení obecnými soudy bylo zcela extrémně vybočující z pravidel, která sám stanovil, a jež jsou nedílnou součástí spravedlivého procesu. Za takové vybočení je zpravidla pokládána deformace provedeného důkazu, důkazy neprávem opominuté a nesoulad skutkových zjištění a právních závěrů z nich vyvozených. To však není tento případ.
Ústavní soud naopak dospěl k závěru, že obecné soudy svá rozhodnutí v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily, srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Skutečnost, že dospěly k odlišným závěrům, než jsou ty, které předkládá stěžovatel, není sama o sobě porušením jeho práv.
Stěžovatel spatřoval porušení práva na spravedlivý proces především v postupu soudu prvního stupně, který vůbec nehodnotil, že ze strany žalované vůči němu šlo o šikanu. S touto námitkou se ústavně konformním způsobem vypořádal odvolací soud. Poukázal na to, že stěžovatel šikanu v řízení před soudem prvního stupně nenamítal, a to ani ve vyjádření ze dne 27. 5. 2008, ze kterého citoval větu, z níž tento závěr měl vyplývat. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedenou větu doslovně cituje s tím, že jde o zcela vágní formulace, z nichž nemohl soud prvního stupně činit závěr, že tím je namítána šikana. Postup odvolacího soudu je tedy zcela v souladu s plenárním nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 37/04, ve kterém se vyjádřil k podmínkám aplikace ustanovení §133a občanského soudního řádu, jehož se stěžovatel, i když bez výslovné citace, svým podáním dovolává.
Ostatní výhrady stěžovatele se týkají výkladu podústavního práva. Domáhá se tak ve skutečnosti přezkumu rozhodnutí obecných soudů, k čemuž Ústavní soud, jak je uvedeno shora, není oprávněn. Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje námitky předkládané v řízení před obecnými soudy. Pokud se stěžovatel (jen s obecným poukazem na porušení ústavně zaručených práv) ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly, staví Ústavní soud do role další odvolací či dovolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. A to ani v těch případech, kde dovolání není podle občanského soudního řádu přípustné s ohledem na předmět sporu.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že tvrzené porušení základních práv stěžovatele Ústavní soud v souzené věci neshledal. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu