ECLI:CZ:US:2011:2.US.3377.11.1
sp. zn. II. ÚS 3377/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. srpna 2011, č. j. 13 Co 171/2011-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, a to v té části, ve které se každý může hájit způsobem, který považuje za vhodný a který zákon nezakazuje, a který není vůči soudu pohrdlivý nebo jiným způsobem nepatřičný.
2. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. srpna 2011, č. j. 13 Co 171/2011-158, potvrdil usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 1. prosince 2010, č. j. 28 C 291/2010-44, jímž byla žalobci (stěžovateli) uložena pořádková pokuta ve výši 1.000 Kč. Uvedená pořádková pokuta byla žalobci udělena podle §53 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Skutková podstata pro udělení pořádkové pokuty byla naplněna tím, že žalobce přerušoval protokolaci ze strany soudu a neuposlechl výzvy soudu k pořádku, čímž hrubě narušil pořádek ústního jednání konaného před Okresním soudem Plzeň - město dne 1. prosince 2010. Odvolací soud přezkoumal udělenou pořádkovou pokutu a dospěl ke shodnému závěru se soudem prvního stupně. Zdůraznil, že žalobce nejméně třikrát v průběhu řízení zasáhl do protokolace soudu, ačkoliv po prvním zásahu byl soudem poučen o možnosti vznášet námitky proti protokolaci až po jejím dokončení. Jestliže žalobce tohoto poučení nedbal a nadále narušoval pořádek v jednací síni, soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobci udělil pořádkovou pokutu podle §53 odst. 1 o. s. ř., přičemž její výši na spodní hranici zákonného rozpětí nepovažuje odvolací soud za nepřiměřenou.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá shora uvedené porušení práva na soudní ochranu. Nesouhlasí přitom s interpretací svého chování před soudem prvního stupně. Stěžovatel zdůrazňuje, že se svým jednáním a výroky pouze bránil nesprávnému procesnímu postupu soudu a nesprávné protokolaci. Poukazuje současně na rozpory mezi odůvodněním soudů obou stupňů. V neposlední řadě poukazuje i na možnou podjatost soudkyň rozhodujících v odvolacím řízení, neboť u dvou z rozhodujících soudců byla v jiné věci vyslovena jejich podjatost. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že podjatost uvedených soudkyň se vztahuje k jeho osobě a měla by být dána ve všech řízeních, která stěžovatel vede.
III.
4. Podle standardní judikatury Ústavního soudu (srov. nález ze dne 17. října 2000 sp. zn. I. ÚS 211/99; dostupný na http://nalus.usoud.cz) jsou pořádkové pokuty ukládané v řízení před obecnými soudy zpravidla zákonnou sankcí za deliktní jednání, zamýšlenou jako preventivní a současně represivní opatření veřejné moci. Z toho plyne, že osoba postižená pořádkovou pokutou musí mít k dispozici procesní záruky předpokládané v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž z povahy předmětné sankce je přitom zřejmé, že požadavky na spravedlivý proces nemusí však být tytéž jako při rozhodování o vině a trestu obviněného dle trestněprávních předpisů. V zásadě je nutno požadovat, aby pořádková pokuta byla rozumně proporcionální k deliktu, aby postižená osoba měla možnost se vyjádřit a měla k dispozici přiměřený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
5. Ústavní soud konstatuje, že uvedené procesní záruky spravedlivého procesu měl stěžovatel k dispozici. Stěžovatel rozhodnutí o uložení pokuty napadl odvoláním, přičemž odvolací soud považuje postup soudu prvního stupně za procesně souladný a výši pořádkové pokuty nepovažuje za nepřiměřenou. Za situace, kdy těžiště ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem aplikace §53 odst. 1 o. s. ř. obecnými soudy, Ústavní soud má za to, že závěry obecných soudů o splnění podmínek k uložení pořádkové pokuty z důvodu, že stěžovatel hrubě ztížil postup soudu, byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny), které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky. Ostatně samotným stěžovatelem zaslaný audiovizuální záznam inkriminovaného soudního jednání, který je přílohou ústavní stížnosti, oprávněnost postupu obecných soudů v podstatě potvrzuje.
6. Co se týče námitky podjatosti soudkyň odvolacího soudu, Ústavní soud podotýká, že tuto námitku měl stěžovatel uplatnit v rámci řízení před odvolacím soudem. Pokud ji zmiňuje až nyní v rámci ústavní stížnosti, jedná opožděně. Ústavní soud není orgánem, který by měl o případné podjatosti rozhodovat.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu