ECLI:CZ:US:2011:2.US.3378.10.1
sp. zn. II. ÚS 3378/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti I. J., právně zastoupené JUDr. Jarmilou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 22, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 498/2010 ze dne 11. 8. 2010 a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 318/2009 ze dne 22.10. 2009 a Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 2 T 20/2007 ze dne 5. 6. 2009, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 184/2007 ze dne 14. 3 2007, rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 54/2006 ze dne 15. 2. 2006 a Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 2 T 108/2002 ze dne 24.5.2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení všech v záhlaví označených rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Prostějově č.j. 2 T 108/2002-1020 ze dne 18. 8. 2004 uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm b), d) tr. zákona, trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona a ve spolupachatelství trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona. Stěžovatelce byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků a povinnost k náhradě škody poškozenému. Krajský soud usnesením č.j, 5 To 594/2004 ze dne 2. 3. 2005 napadený rozsudek zrušil a vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení s tím, že přetrvávají určité pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a rozsudek neodpovídá na všechny argumenty uplatněné obhajobou. Ohledně poškozeného odvolací soud konstatoval, že nárok jím uplatněný byl toliko založen do spisu, nebyl však v souladu s trestním řádem uplatněn co do důvodu a výše, tedy poškozený se se svým nárokem na náhradu škody nepřipojil včas a řádně před zahájením dokazování.
Ve věci poté znovu rozhodoval Okresní soud v Prostějově pod č. j. 2 T 108/2002-1087 ze dne 24. 5. 2005 s tím, že doplnil dokazování a rozhodl prakticky beze změny pokud jde o vinu a trest, pouze o nároku poškozeného již nerozhodoval. V odvolání stěžovatelka argumentovala jednak ohledně důkazní situace, ale rovněž namítala nepřiměřenost trestu odnětí svobody s ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 554/04. Odvolací soud rozsudkem sp. zn. 5 To 54/2006 ze dne 15. 2. 2006 odvolání podle §256 tr. řádu zamítl. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 7 Tdo 184/2007 ze dne 14. 3. 2007 tak, že zrušil výše uvedené rozsudky a přikázal Okresnímu soudu v Prostějově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově č.j. 2 T 20/2007-1313 ze dne 5. 6. 2009 byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem vydírání podle §235 odst. 1,2 písm. b), d) tr. zákona a byla odsouzena za tento trestný čin /a trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr, zákona a podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona/ k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let.. Dále byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit škodu poškozenému. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 7 To 318/2009 ze dne 22. 10. 2009 napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a rozhodl, že se stěžovatelka odsuzuje podle §235 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a výkon trestu se podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Dovolání Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 7 Tdo 498/2010 ze dne 11. 8. 2010 odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že byla uznána vinnou, že se v Prostějově v období od 2. 10. 1998 do 16. 7. 1999 měla dopustit jednání popsaného ve výroku rozsudku Okresního soudu v Prostějově 2 T 20/2007-1313 ze dne 5. 6. 2009. Již od zahájení trestního stíhání přes obžalobu a předchozí rozsudky je doba spáchání trestného činu označována všemi orgány činnými v trestním řízení v časovém úseku od 2. 10. 1997 do 16. 7. 1998, naposled ještě v obžalobě doručené dne 4. 11. 2008. Změna v označení doby spáchání trestného činu není soudem nijak odůvodněna, a to ani v rozhodnutí krajského soudu. Označení doby, kdy ke spáchání trestného činu mělo dojít, je nedílnou součástí identifikace skutku a má vliv i na posuzování běhu lhůt, např. běhu promlčecích dob, což je důležité i pro způsob obrany, který si mohla stěžovatelka zvolit. Výše uvedená změna datování není odůvodněna, ale ani nevyplývá z provedených důkazů. Stěžovatelka byla tedy odsouzena za jiný skutek, než pro jaký byla celou dobu od zahájení trestního stíhání přes podání obžaloby stíhána, což je v rozporu s §2 odst. l tr. řádu. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, který nesprávné označení doby spáchání skutku označil za pouhou písařskou chybu, která byla napravena.
Další námitky směřující proti rozhodnutí o náhradě škody stěžovatelka uplatnila již v dovolání, které bylo odmítnuto. Dle stěžovatelky nárok na náhradu škody nebyl řádně uplatněn, neboť se s ním poškozený nepřipojil na počátku hlavního líčení před zahájením dokazovaní. Poté, kdy Nejvyšší soud svým usnesením sp. zn. 7 Tdo 184/2007 ze dne 14. 3. 2007 na základě dovolání stěžovatelky rozsudky obou soudů nižšího stupně zčásti zrušil a v této části pak věc byla projednávána znovu, se poškozený opět připojil s náhradou škody.
Druhou námitkou stěžovatelky, že uplatněný nárok je již promlčen, se soud I. stupně ani soud odvolací nezabývaly. V rozporu s touto skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud se námitkou zabýval, ačkoli to nikde v odůvodnění výslovně nezmiňuje. V odůvodnění svého usnesení pak dovolací soud uvádí přehledně vývoj řízení ve vztahu k náhradě škody, a dospívá k závěru, že v případě nového líčení u soudu prvního stupně, pokud se koná hlavní líčení znovu, může poškozený včas uplatnit svůj nárok. Dále dovolací soud dovozuje a poměrně podrobně tento svůj závěr odůvodňuje, že v daném případě je vznesení námitky promlčení výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnila již v řízení před dovolacím soudem. Námitka stěžovatelky, týkající se nesprávného určení časového úseku jejího trestného jednání, je sice odůvodněná, nicméně k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky tímto pochybením nedošlo. Stěžovatelce bylo sděleno obvinění, v němž bylo její jednání vymezeno na dobu od 2. 10. 1998 do 16. 7. 1999. Obžaloba, zřejmě v důsledku písařské chyby, jak dovozuje Nejvyšší soud, vymezila časový úsek na 2. 10. 1998 do 16.7. 1998. Posléze obecné soudy převzaly do rozsudku časový úsek od 2. 10. 1997 do 16. 7. 1998 (rozsudky Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. 2 T 108/2002, ze dne 24. 5. 2005 sp. zn. 2 T 108/2002, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. 5 To 54/2006). Tato rozhodnutí však byla zrušena a Okresní soud v Prostějově po novém hlavním líčení rozhodl dne 5. 6. 2009 napadeným rozsudkem již zcela v souladu s obviněním a obžalobou, v níž se jednalo pouze o překlep (chybu v psaní, jež je možno v průběhu řízení zhojit). Nejvyšší soud tedy zcela v souladu s trestním řádem dovodil, že námitka stěžovatelky nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu.
K námitce týkající se náhrady škody poškozenému se velmi podrobně vyjádřil Nejvyšší soud v napadeném usnesení a dospěl k závěru, že tato námitka je zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud v odůvodnění na str. 3 až 7 napadeného usnesení popsal průběh trestního řízení ve vztahu k poškozenému a dovodil, že se poškozený k trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu škody připojil řádně a včas a že k promlčení nároku nedošlo. Vzhledem k tomu, že usnesení Nejvyššího soudu je velmi podrobně a v souladu se zákonem odůvodněno, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat argumenty ve prospěch závěru, že nárok poškozeného promlčen nebyl, přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nepředkládá takové argumenty, jež by závěr Nejvyššího soudu zásadním způsobem zpochybňovaly. Pokud dovolací soud shledal, že uplatněním námitky promlčení ze strany stěžovatelky došlo k výkonu práva v rozporu s dobrými mravy dle §3 občanského zákoníku, nezbývá než konstatovat, že ze strany dovolacího soudu jde pouze o podpůrný argument, neboť zásadní pro posouzení otázky promlčení nároku poškozeného je jeho včasné a řádné uplatnění v promlčení době, k čemuž, jak správně soud konstatoval, došlo a s ohledem na délku promlčecí doby (§106 odst. 2 občanského zákoníku) a na stavění promlčecí doby (§112 občanského zákoníku) bylo o nároku poškozeného rozhodnuto v souladu se zákonem.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu