ECLI:CZ:US:2011:2.US.3379.11.1
sp. zn. II. ÚS 3379/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. listopadu 2011 v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. J. J., zastoupeného JUDr. Miroslavem Tyrnerem, advokátem se sídlem Údolní 5, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011 č.j. 30 Cdo 3176/2009-337 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2009 č.j. 1 Co 32/2008-292, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojil stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť měl za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva garantovaného čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek soudu I. stupně v napadené části, a proto byl stěžovatel povinen se písemně omluvit za zneužití jména S. na předmětné pamětní desce. Spojení jména S. se jménem T. na desce totiž vyvolalo dojem, že rovněž otec žalobkyň se na odvlečení jmenovaného A. Š. do koncentračního tábora, a posléze na jeho tragickém osudu mohl podílet či se dokonce podílel. Šlo proto o difamující informaci. Námitky stěžovatele, že neměl v úmyslu tvrdit podíl otce žalobkyň na činnosti T., nebyly právně významné, neboť rozhodující bylo jen to, co stěžovatel svým textem obsahově vyjádřil. S odkazem na právní závěry předcházející rozhodnutí dovolacího soudu se nebylo třeba zabývat podrobně formálními náležitostmi členství otce žalobkyň ve spolku KKS Rájec či vztahy mezi S. a T. při výkonu funkce panství. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud pro nepřípustnost odmítl. Nezabýval se přitom posudkem doc. H., neboť o. s. ř. vylučuje v dovolacím řízení uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Podle Nejvyššího soudu ovšem ani subtilní sémantický rozbor textu nemůže nic změnit na objektivním faktu dehonestujícího spojení jména otce žalobkyň s osobou, která se dopustila předmětného zavrženíhodného jednání. Sankce za nemajetkovou újmu vzniklou neoprávněným zásahem do osobnosti osoby jsou přitom vesměs založeny na objektivním principu. Nejvyšší soud dále rozvedl to, že moderní právní stát zabezpečuje občanskoprávní ochranu osobnosti fyzické osoby i po její smrti. Není přitom ani rozhodné, zda se tento zásah stal ještě za života zemřelé osoby či až po její smrti. Hodnoty typu památky zemřelého, vzpomínky na něho, jeho význam totiž neztrácejí svůj význam pro nejbližší osoby zemřelého. S odkazem na rozhodovací činnost Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva dovolací soud konstatoval, že i svoboda projevu má v demokratické společnosti své meze.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že Nejvyšší soud neměl odmítnout zohlednit odborný posudek k jazykovému výkladu. Tento posudek došel k závěru, že deska netvrdila, že S. je vinen odvlečením odbojáře, ale že S. je pošpiněn kamarádstvím s někým, kdo se odvlečením odbojáře provinil. Posudek byl přitom důkaz, který stěžovatel nemohl v řízení uplatnit, neboť v rozhodné době neexistoval. Jelikož bylo zjednání experta krajně obtížné, nemohl stěžovatel bez vlastní viny předložit důkaz dříve než po soudních jednáních soudu I. a II. stupně. Roli zde sehrál i stěžovatelův zdravotní stav. Stěžovatel přitom k publikaci jména S. nepotřeboval, nepotřebuje a nebude potřebovat souhlas žalobkyň. Žalobkyně nevyvrátily doložené spojení jména S. se jménem T. Obecné soudy odůvodnily svůj zásah do práv stěžovatele pouze myšlenkovou fikcí, že pamětní deska vyvolává pro S. nepříznivý dojem spoluviny na zločinu T. Opak byl podle stěžovatele pravdou, neboť bylo doloženo mnohostranné spojení S. s T. Žalobkyně ani jednou v celém řízení neprokázaly jakékoli poškození či újmu. Pamětní deska byla přitom odstraněna již v roce 2006 nařízením soudu, a proto jde od té doby o spor o neexistující desku. Ani v době své existence ovšem tato nevyvolala žádnou negativní reakci. Též článek citovaný v odůvodnění rozsudku nemůže být předmětem žaloby, neboť nebyl uveden v žalobním petitu a text desky necitoval. Proto stěžovatel žádá Ústavní soud, aby rozhodl o oprávněnosti jeho práva na publikaci jména historické osoby S. bez souhlasu jeho potomků pravdivým nezločinným spojením se jménem T. Nelze totiž prokázat vyvolání dojmu zločinného spolčení S. s T. ve zločinu samém na jeho předku H. a příbuzném Š.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí obsahově proti rozhodnutím obecných soudů (tj. jak odvolacího, tak dovolacího soudu), výslovně však směřuje svoji stížnost toliko proti rozsudku vrchního soudu a navrhuje pouze jeho zrušení. Ústavní soud nicméně vzhledem ke své dřívější judikatuře a také k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, týkající se otázky interpretace vůle a projevu ve vyjádření petitu ústavní stížnosti (např. rozhodnutí ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. ČR nebo rozhodnutí ze dne 25. 5. 2004 ve věci Kadlec a ostatní v. ČR), přistoupil k přezkumu obou zmíněných rozhodnutí, a to z důvodu přezkoumání řízení jako celku.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila základní práva stěžovatele, jak to v ústavní stížnosti namítal. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti formálně namítal porušení ústavních norem, avšak bez jakékoli relevantní ústavněprávní argumentace. Námitky stran zásahu do práva na svobodu projevu se z valné většiny shodují s námitkami, které byly uplatněné již v řízení před obecnými soudy, jimiž se tyto soudy dostatečně zabývaly ve svých rozhodnutích. Namítal-li dále stěžovatel, že dovolací soud nezohlednil jím doložený posudek k jazykovému výkladu, jde o námitku, kterou měl stěžovatel učinit již v rámci řízení před odvolacím soudem, neboť podle stávajícího znění o. s. ř. jsou v dovolacím řízení vyloučeny nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé a stejně tak nejsou nova přípustná v řízení o ústavní stížnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 1227/10 či usnesení ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 1310/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz/). Ústavní soud proto názory uvedené v posudku k jazykovému výkladu nezohlednil, neboť nebyla řádně tvrzena v řízení před obecnými soudy. Toliko jako obiter dictum ovšem dodává následující: byť má jazykový posudek logicky vzato pravdu, bylo by třeba rozhodnout, že nápis je přesto dehonestující, neboť nepřípustně zjednodušuje, resp. vytrhává jeden fakt z dalších dobových souvislostí, a tak nepřiměřeně zasahuje do cti otce žalobkyň.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2011
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu