ECLI:CZ:US:2011:2.US.3391.11.1
sp. zn. II. ÚS 3391/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti občanského sdružení Společnost pro ochranu a rozvoj obcí, IČ: 2659193, se sídlem Ptice 179, 252 18 Úhonice, zastoupeného Mgr. Vítem Brožkem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2011, č. j. 18 Co 214/2011-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který co do formálních náležitostí vyhovuje požadavkům kladeným na ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze. Tvrdí, že soud svým postupem zasáhl jeho základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a nerespektoval základní ústavní principy právního státu zakotvené ve čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (ze dne 26. 11. 2010, č. j. 40 Nc 5250/2006-107) o zastavení exekuce a rozhodl o nákladech řízení. Exekuce byla zastavena s tím, že podkladové rozhodnutí stavebního úřadu se stalo vykonatelným dne 30. 7. 2007 a s ohledem na dikci ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, bylo možno jej vykonat jen ve tříleté lhůtě. Jakmile tato lhůta uplynula, což v daném případě nastalo, naplnil se důvod k zastavení exekuce. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil. V odůvodnění vyložil, že rozhodnutí bylo vydáno dle zákona č. 50/1976 Sb., ve znění do 31. 12. 2006, přičemž nebylo-li v něm výslovně stanoveno jinak, odkazoval stran pravidel řízení na předpisy o správním řízení. Příslušným předpisem byl v rozhodné době zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení, platný do 31. 12. 2005. Podle právního předpisu, dle kterého byl exekuční titul vydán, se posuzují i všechny další, pro výkon relevantní otázky. Lhůtu, v níž bylo možné rozhodnutí vykonat, bylo proto potřeba posoudit dle předpisu upravujícího její běh v době vydání exekučního titulu, tj. dle §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. Jiný postup by musel být výslovně upraven. Přechodná ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ohledně vztahu obou předpisů upravujících správní řízení při aplikaci pravidel běhu a skončení prekluzivní lhůty ovšem nic takového neučinila. Svůj výklad odvolací soud opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1802/2007, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 83/2009, jehož právní větu odcitoval.
Stěžovatel s rozhodnutím nesouhlasí. Ústavní stížnost podává dle svých slov hlavně proto, že exekuční řízení bylo zastaveno na základě aplikace neexistujícího ustanovení právního předpisu, resp. ustanovení, které bylo zrušeno, a jeho aplikaci nelze dovodit ani z přechodných ustanovení přepisu nového zákona č. 500/2004 Sb., který řeší stejný institut jinak, což musí mít na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností, vliv. V procesním právu platí, že úkony v řízení musí být činěny dle platného procesního předpisu, byť bylo řízení zahájeno ještě před nabytím jeho účinnosti. Vychází se ze všeobecně uznávané zásady, že v řízení je nutno aplikovat procesní předpisy platné v době, kdy je o věci jednáno, a to na rozdíl od hmotného práva, kdy se otázky spojené s hmotněprávními nároky posuzují dle předpisu platného v době jejich vzniku. Výjimkou je aplikace zrušeného předpisu na základě přechodných ustanovení. V posuzované věci platí zásada zákonnosti, z níž plyne, že nelze aplikovat ustanovení neplatná a neúčinná. Odvolací soud vyložil daný případ nepravé retroaktivity zcela opačně jako situaci, kdy se od účinnosti právní normy vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, popřípadě i zanikly, jakož i vykonané právní úkony řídí zrušenou právní úpravou. Stěžovatel se ale domnívá, a odkazuje přitom na odbornou literaturu, že nepravá retroaktivita znamená, že platnost právních skutečností, vznik právních vztahů a jejich následky, k nimž došlo před účinností nového zákona, se posoudí podle práva dřívějšího, ale trvá-li dříve vzniklý vztah i nadále, posoudí se ode dne účinnosti zákona nového podle tohoto nového zákona a podle tohoto zákona se posoudí i právní následky dotyčného právního vztahu, vzniklé po účinnosti nového zákona. Na výkon rozhodnutí tudíž neměl být aplikován správní řád, ale zákon č. 120/2001 Sb. Ten žádné ustanovení odpovídající §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. neobsahuje a neobsahuje ani žádné ustanovení připouštějící aplikaci správního řádu. Exekuce dle tohoto předpisu je samostatným způsobem vymožení přiznaného nároku a subsidiárně lze použít leda občanský soudní řád. V souvislosti s tím se stěžovatel domnívá, že judikát, na který odvolací soud odkazoval, je vzhledem ke svým odlišnostem pro zkoumaný případ nepoužitelný. Závěrem stěžovatel konstatuje, že není spravedlivé, aby z aplikace §71 zákona č. 71/1967 Sb. těžili vedlejší účastníci, kteří řízení vybudováním stavby bez jakéhokoliv rozhodnutí či povolení vyvolali.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud v tomto případě neshledal důvod zakládající pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, a to hmotného i procesního, a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy.
Rozhodnutí ve zkoumaném případě stálo na zodpovězení otázky, podle jakého předpisu měly obecné soudy postupovat při zkoumání, zda možnost provést výkon rozhodnutí v důsledku uplynutí lhůty zanikla či nikoliv. Jde tedy o aplikaci práva, o volbu procesního pravidla. To je v zásadě věc obecných soudů. V napadeném rozhodnutí odvolací soud zaujal jednoznačné stanovisko, které také srozumitelně a dostatečně podrobně zdůvodnil. Navíc vycházel z právního názoru vysloveného k dané problematice Nejvyšším soudem v publikovaném rozhodnutí. Přitom právě Nejvyšší soud je orgánem, který judikatorně vykládá a sjednocuje pravidla procesu.
Se stěžovatelem nelze souhlasit, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1802/2007, na něž odůvodnění napadeného usnesení odkazuje, je v nyní přezkoumávané věci nepoužitelné. Okolnosti případu byly samozřejmě jiné - přezkoumáváno bylo již rozhodnutí o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce a vykonávané rozhodnutí bylo vydáno dle zákona o přestupcích - nicméně v právní větě vyjádřený obecný závěr stran časového působení procesní normy na kauzu stěžovatele dopadá zcela přesně. Proti řešení, tedy interpretaci, dle níž se lhůta pro vykonání správního rozhodnutí posuzuje, není-li stanoveno jinak, podle právního předpisu, na jehož základě bylo vydáno, nelze z ústavněprávního hlediska nic namítat.
Stěžovatel nemá pravdu, pokud tvrdí, že je nepřijatelné aplikovat v kauze derogovaný právní předpis. Naopak platí, že právní normy zásadně nepůsobí zpětně. Zpravidla tedy upravují jen vztahy vzniklé po dni nabytí jejich účinnosti. Výjimkou je, když je v normativním aktu výslovně stanoveno, že právní norma určitým způsobem zpětně působí. Městský soud učinil v odůvodnění rozhodnutí zmínku, že v dané věci bylo třeba vyjít z principu tzv. nepravé zpětné účinnosti nového zákona. Stěžovatel s tím polemizuje a s odkazem na odbornou literaturu tvrdí, že soud v tomto ohledu chyboval a principu nepravé retroaktivity odpovídá přesně opačný výklad prezentovaný jím v ústavní stížnosti. Dle závěru Ústavního soudu je zbytečné se zde institutem zpětné účinnosti podrobně zabývat, neboť o retroaktivitu v dané věci vůbec nejde. Vzhledem k absenci přechodných ustanovení obecné soudy postupovaly dle základního pravidla o časové působnosti právních norem, které zásadně nepůsobí nazpět. Lhůtu, do kdy lze rozhodnutí vykonat, jakožto jednu z vlastností exekučního titulu, bylo proto správné posoudit dle právního předpisu, podle něhož bylo vykonávané rozhodnutí vydáno. Městský soud sice neučinil poznámku o nepravé retroaktivitě úplně správně, nicméně na výrok rozhodnutí to nemělo nejmenší vliv.
Ústavní soud uzavírá, že tvrzené porušení základních práv stěžovatele v souzené věci neshledal. Na základě těchto skutečností ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu