ECLI:CZ:US:2011:2.US.3420.11.1
sp. zn. II. ÚS 3420/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Čs. Legií 1719/5, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. března 2011 sp. zn. 85 C 191/2010 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. srpna 2011 sp. zn. 16 Co 225/2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl stěžovatel zrušení výše označených rozsudků, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě o doplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu nemoci z povolání tzv. renty, za období od 1. května 2010 do 30. září 2010 ve výši 45 560,- Kč s přísl.
Svou ústavní stížnost odůvodnil stručně řečeno takto:
Obecné soudy v důsledku přepjatého právního formalismu zasáhly do jeho majetkových práv a legitimního očekávání spravedlivé kompenzace od zaměstnavatele. Tím porušily právo stěžovatele zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 dodatku č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále bylo porušeno právo stěžovatele na rovnost zaručené čl. 1 Listiny, právo na ochranu zdraví garantované čl. 31 Listiny, čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Obecné soudy porušily právo stěžovatele na účinnou soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
K porušení shora uvedeného základního práva došlo, podle tvrzení stěžovatele, tím, že oba soudy, které se věcí zabývaly, postupovaly ryze formalisticky a nezohlednily nijak charakter případu stěžovatele. Zcela pominuly výklad teologický, že účelem zákona je dorovnat zaměstnanci mzdu na úroveň mzdy, kdy byl zdravý a kdy plnohodnotně pracoval a ne dorovnat mzdu na úroveň mzdy, kdy se zaměstnanec léčil pro chorobu z povolání. Vzhledem k tomu, že byl stěžovatel uznán práce schopen až 31. prosince 2009, mu náhrada za ztrátu na výdělku byla vypočtena z průměrného výdělku za rok 2009 ve IV. čtvrtletí. Pokud by byl uschopněn o 1 den dříve, mohl být pro výpočet ztráty na výdělku použit rok 2008, který by byl pro něj výhodnější, činil by za každý měsíc o 9 112,- Kč více.
Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu ve smyslu teleologického výkladu právních předpisů, že nelze pomíjet jejich účel a smysl, které nelze hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Obecné soudy nejsou absolutně vázány doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Povinnost soudů vyhledávat zákon neznamená jen doslovný pokyn v zákoně, ale též povinnost zjišťovat a formulovat co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad. Neudržitelnou je aplikace práva vycházející pouze z jeho jazykového výkladu.
Dle tvrzení stěžovatele obecný soud pochybil v tom, že vycházel z tvrzení žalovaného o existenci všeobecné ekonomické krize, která postihuje všechny zaměstnance žalovaného, a to aniž by o tom byly předloženy jakékoliv důkazy. Postupem soudu byla porušena rovnost stran v soudním řízení i tím, že nebyl proveden navržený důkaz k prokázání poklesu výdělku v důsledku nemoci z povolání, výslech navrženého svědka atd.
Stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu ve věci přepjatého formalismu a navrhl, aby rozhodnutí napadená ústavní stížností byla zrušena.
II.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice s právními závěry nalézacího soudu a odvolacího soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy. Podle uvedeného článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní závěry, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel se domáhal po žalovaném náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v souvislosti s nemocí z povolání za období od 1. května 2010 do 30. září 2010, která byla zjištěna 16. června 2009 podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce").
Předpokladem odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při nemoci z povolání podle §366 odst. 2 zákoníku práce jsou existence nemoci z povolání, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovateli nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vznikl podle §371 zákoníku práce dnem 1. ledna 2010, kdy u něj došlo k poklesu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Za trvání pracovního poměru mu tato ztráta nevznikla, neboť nemoc z povolání byla u stěžovatele zjištěna dne 16. června 2009, po zjištění nemoci z povolání nebyl převeden na jinou méně placenou práci, nýbrž následně od 22. července do 31. prosince 2009 byl pro následky nemoci z povolání v pracovní neschopnosti. V průběhu dočasné pracovní neschopnosti byl pro následky nemoci z povolání na základě lékařského posudku ze dne 16. září 2009 uznán dlouhodobě zdravotně nezpůsobilý k výkonu dosavadní práce. Pracovní poměr stěžovatele byl ukončen dohodou k 16. říjnu 2009.
Samostatnými dílčími nároky na náhradu škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání je náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti podle §370 zákoníku práce a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle §371 zákoníku práce. Uvedené dílčí nároky jsou podle hmotného práva zcela samostatné, předpoklady jejich vzniku jsou odchylné a dochází k nim v jinou dobu. Samostatnost těchto dílčích nároků má svůj důsledek i při zjišťování průměrného výdělku před vznikem škody.
V daném případě stěžovatele se jednalo o doplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu nemoci z povolání tzv. renty, za období od 1. května 2010 do 30. září 2010. Pracovní neschopnost stěžovatele byla ukončena dne 31. prosince 2009, proto nárok za ztrátu na výdělku podle §371 zákoníku práce mohl vzniknout nejdříve dne 1. ledna 2010 a také skutečně vznikl dnem 1. ledna 2010, neboť stěžovatel byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Ta skutečnost, že v projednávané věci navazoval pokles (ztráta) na výdělku po skončení pracovní neschopnosti bezprostředně na dobu pracovní neschopnosti, nemůže na samostatném nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nic změnit.
Výpočet průměrného výdělku stanoví zákoník práce v §353 odst. 1, které je kogentní. Průměrný výdělek vychází z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období. Je zjišťován, nepřihlíží se mimo jiné k vyplaceným dávkám nemocenské a neodpracované době v důsledku pracovní neschopnosti. Došlo-li k poklesu výdělku žalobce v roce 2009 ve srovnání s výdělkem, kterého dosahoval při výkonu stejné práce v roce 2008, pak se to stalo z důvodů nesouvisejících s nemocí z povolání.
Rozhodným obdobím pro zjišťování průměrného výdělku před vznikem škody je kalendářní čtvrtletí předcházející vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§354 odst. 1 zákoníku práce), případně dle §382 zákoníku práce kalendářní rok předcházející vzniku nároku, je-li rozhodné období pro zaměstnance výhodnější. Jestliže zaměstnanec neodpracoval v rozhodném období alespoň 21 dnů, použije se místo průměrného výdělku výdělek pravděpodobný, který se zjistí z hrubé mzdy, které by zaměstnanec pravděpodobně dosáhl. Nemůže obstát námitka stěžovatele, že výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není správný ani spravedlivý, protože v tomto období již nepracoval, resp. po převážnou dobu tohoto období nebyl zaměstnancem žalované.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Soud má zásadně ve sporném řízení povinnost provést navrhované důkazy, neprovedení navrženého důkazu je třeba vždy odůvodnit. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastníci řízení navrhli (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995). Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 5-6) náležitě vypořádal s důkazním návrhem stěžovatele a vyložil, proč nebyl výslech svědka MUDr. J. H. proveden. Postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn (§157, §169 o. s. ř.) a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému stavu, a proto dále lze na ně odkázat.
Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů, neboť opačný postup obecných soudů, které by rozhodly v rozporu s platnou právní úpravou, by mohl vést k porušení základních práv a svobod. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, které namítal stěžovatel.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2011
Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně senátu