ECLI:CZ:US:2011:2.US.3427.10.1
sp. zn. II. ÚS 3427/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti 1) M. S., 2) J. S., obou zastoupených JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem Koželužská 5, Olomouc, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 4. 10. 2010 čj. 1 ZN 368/2010-15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 12. 2010, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž byla zamítnuta jejich stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení věci podle §159a odst. 1 tr. ř. Stěžovatelé se domnívají, že postupem orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S rozhodnutím státního zástupce, kterým byl postup policejního orgánu v rámci prověřování trestných činů shledán správným, nesouhlasí, přičemž poukazují na nedostatečné odůvodnění usnesení o odložení věci.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že příslušný policejní orgán prováděl prověřování dle §158 odst. 3 tr. ř. na základě trestního oznámení stěžovatelů o podezření ze spáchání trestného činu, kterého se měl dopustit Pavol Girašek. Dne 14. 9. 2010 vydal usnesení, jímž dle §159a odst. 1 tr. ř. věc odložil, neboť neshledal skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchala určitá osoba.
O stížnosti stěžovatelů rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci napadeným usnesením, jímž podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost jako nedůvodnou zamítl, neboť v postupu policejního orgánu neshledal žádné nedostatky.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a příslušných rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, které jsou dle čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina neupravuje detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nezpochybnitelné a základní konstitutivní principy státu a práva; výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze pak dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Proto pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci uvedené zásady neporušuje a nezakládá v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy žádné základní právo stěžovatele na takový (trestněprávní) druh "satisfakce" (srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 14, s. 291 a násl.).
Rovněž v projednávané věci tudíž Ústavní soud konstatuje, že v samotném zamítnutí stížnosti stěžovatelů proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Jak již bylo uvedeno v předchozím odstavci, ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž zásadně neexistuje (o připustitelné výjimky zde nejde).
Ústavní soud k tomu dodává, že k porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelé dovolávají, dochází tehdy, pokud je komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, respektive ve stanovených případech u jiného orgánu veřejné moci. V dané věci se orgány činné v trestním řízení podnětem stěžovatelů důkladně zabývaly a svůj postup řádně zdůvodnily. Tyto orgány nezůstaly tedy nečinné, a v tom, jak s tímto podnětem naložily, nelze spatřovat projev "libovůle" či "svévole". Ani z tohoto pohledu proto nelze přisvědčit názoru stěžovatelů, že došlo k zásahu do jejich ústavního práva garantovaného čl. 36 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu