ECLI:CZ:US:2011:2.US.3456.10.1
sp. zn. II. ÚS 3456/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti GLORY DAZE ASSOCIATED S.A., se sídlem 33 Porter Road, P.O. Box 3169, PMB 103, Road Town, Tortola, British Virgin Islands, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, PhD., LL.M., advokátem se sídlem Přístavní 321/14, Praha 7, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2008 č. j. 20 Co 365/2008-182, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 12. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž měla být porušena její základní práva a svobody garantovaná čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka namítá, že napadené usnesení není náležitě odůvodněno a při jeho vydání nebyl dodržen zákonem stanovený postup při výkladu projevu vůle obsaženého v zástavní smlouvě, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Uvádí, že zástavní právo sice zaniká dle §170 odst. 1 písm. d) o. z. uplynutím doby, na niž bylo zřízeno, ale v případě zástavní smlouvy se nejednalo o takto omezené zástavní právo, když ustanovení čl. IX. této smlouvy je třeba vykládat v kontextu celé smlouvy, a to zejména s přihlédnutím k jejímu čl. I. Má za to, že byly splněny všechny požadavky stanovené v §155 odst. 4 o. z. Uvádí, že v řízení před obecnými soudy opakovaně namítala, že smlouva by měla být vykládána nejen podle §35 o. z. ale především dle §266 obch. z., který při výkladu projevu vůle jednoznačně preferuje úmysl smluvních stran, okolnosti související s projevem vůle a praxi smluvních stran. Mělo být přihlédnuto k tomu, že časově omezené zástavní právo k nemovitostem bylo zřizováno zcela výjimečně v případech, kdy se zánikem tohoto zajišťovacího institutu byl spojen vznik jiného zajištění. Záměrem banky při sjednávání podmínek smlouvy zcela jistě nemohla být okolnost, že úvěry zůstanou po 31. 1. 2002 bez zajištění. Proto má za to, že zástavní právo nebylo sjednáno jako právo časově omezené, ale jako zástavní právo k pohledávkám vzniklým za dlužníkem do 30. 1. 2002. Dle stěžovatelky soud pochybil, když se omezil na konstatování, že v době uzavření smlouvy byla úprava zástavního práva jiná, ustanovení §155 odst. 4 o. z. neplatilo a úprava předmětu zástavního práva pohledávky byla obsažena v §151b o. z., přičemž nepřihlédl k ustanovení §151b odst. 5 o. z., §299 odst. 1 a §266 obch. zák. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadeným usnesením došlo také k porušení jejích majetkových práv a v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 10 C 202/2007 bylo zjištěno následující:
Usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 4. 2008 č. j. 10 C 202/2007-131 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala k uspokojení své pohledávky za dlužníkem - společností HOLD, s. r. o., se sídlem Mělník, Tyršova 3270, ve výši 1,000.000,- Kč s přísl. úrokem a úrokem z prodlení, nařízení soudního prodeje zastavených nemovitostí ve vlastnictví žalovaného města Mělník, popsaných ve výroku o věci samé (viz výrok I.). Výrokem II. bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 9.900,- Kč.
O odvolání stěžovatelky bylo rozhodnuto napadeným usnesením, kterým bylo usnesení soudu I. stupně ve výroku I. potvrzeno a ve výroku II. o nákladech řízení změněno tak, že výše nákladů činí 8.400,- Kč. Odvolací soud dospěl výkladem obsahu zástavní smlouvy k závěru, že smluvní strany uzavřely zástavní smlouvu na dobu určitou s účinností do 30. 1. 2002. Do té doby mohl věřitel uspokojit své pohledávky z úvěrů prodejem zástavy. Uplynutím času - tedy dnem 1. 2. 2002 zástavní právo zaniklo podle §151g o. z.
Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovodila z ustanovení 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud toto dovolání usnesením ze dne 9. 9. 2010 č. j. 21 Cdo 2641/2009-203 odmítl jako nepřípustné.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal neodůvodněným. Tak tomu je i v projednávané věci, neboť stěžovatelka stejně jako ve své další obsahově totožné ústavní stížnosti, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 2020/11, brojí proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze, které se týká stejné problematiky a je rovněž obdobně odůvodněno. Ústavní soud tuto její druhou ústavní stížnost usnesením ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2020/11 odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť nezjistil, že by postupem obecného soudu při vydání napadeného rozhodnutí byla porušena ústavní práva stěžovatelky.
Závěry, učiněné v označeném usnesení, lze plně aplikovat i na nyní projednávanou věc. Ústavní soud neshledává důvod se od nich odchylovat. V podrobnostech na ně odkazuje, přičemž opětovně zdůrazňuje, že při výkladu projevu vůle v obchodních závazkových vztazích je v prvé řadě určující úmysl jednajícího - smluvní strany - za předpokladu, že je druhé straně, které byl projev vůle určen, znám, anebo jí musel být znám; teprve nelze-li tuto skutečnou či předpokládanou znalost prokázat, tj. v případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle úmyslu jednající osoby, je třeba vyložit projev vůle podle významu, který by mu zpravidla osoba v postavení adresáta přikládala, popř. podle toho jaký význam se výrazům použitým v právních úkonech v obchodněprávním styku s ohledem na obchodní zvyklosti přikládá. Obecně i pro uvedené však platí, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, nýbrž zejména též podle skutečné svobodné vůle toho, kdo právní úkon učinil, s přihlédnutím k účelu právního úkonu. Tato vůle však nesmí být v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem; bylo-li proto v zástavní smlouvě uvedeno, že "Účinnost těchto smluv končí dnem 30. ledna 2002", nelze z uvedeného vyložit, že "zajištěny jsou pohledávky vzniklé do 30. ledna 2002". Jednou vyjádřený obsah právního úkonu (smlouvy) lze proto vykládat jen tak, že účinky zástavní smlouvy uplynutím uvedeného dne pominuly a úvěr tak přestal být zástavním právem zajišťován; výkladem nelze již jednou učiněný projev vůle doplňovat, měnit, či dokonce jej nahrazovat, pokud ji účastník neměl, popř. měl, ale neprojevil ji.
Napadeným rozhodnutím tedy nedošlo k porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatelky. V řádně odůvodněných závěrech, které vedly k zamítnutí žaloby, nelze spatřovat porušení práv chráněných článkem 36 a násl. Listiny. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jím byl garantován úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Uvedené zásady byly v projednávané věci dodrženy; v konečném důsledku tak nemohlo být zasaženo ani do tvrzeného vlastnického práva stěžovatelky.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu