ECLI:CZ:US:2011:2.US.3462.10.1
sp. zn. II. ÚS 3462/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele L. O., zastoupeného JUDr. Františkem Kubínem, advokátem se sídlem Dlouhá třída 461/3, Havířov - Město, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2010 č. j. 5 To 431/2010-167 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. 103 T 133/2010-146, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Je přesvědčen, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 3 a v čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin podvodu dle ustanovení §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona účinného do dne 31. 12. 2009 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Okresní soud v Karviné shora citovaným usnesením podle ustanovení §256 trestního řádu zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká orgánům činným v trestním řízení, že mu svým postupem bránily v řádném výkonu jeho obhajovacích práv a zcela zjevně porušily rovnost účastníků řízení, jakož i zásadu presumpce neviny. Již od počátku řízení navrhoval provedení několika zásadních důkazů rozhodných pro posouzení jeho odpovědnosti za vytýkané jednání, které policejní orgán v přípravném řízení zamítl z důvodu procesní ekonomie a s tím, že mohou být provedeny v řízení před soudem. Soudy však návrhy na dokazování zamítaly pro jejich nadbytečnost, aniž by se zabývaly jejich věcnou či obsahovou stránkou. Za zcela zásadní pak považuje výpověď jednatelky společnosti Unispol Czech s. r. o. V. H., která soudem nebyla vyslechnuta z důvodu úmrtí, přitom tato událost je fakticky přičítána k tíži stěžovatele. V průběhu řízení byly tedy prováděny pouze důkazy navrhované obžalobou, které jsou vždy vykládány v jeho neprospěch. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že závěry soudů obou stupňů, na něž v ústavní stížnosti jednotlivě poukazuje, nemají oporu v provedeném dokazování. Zejména upozorňuje, že odvolací soud dospěl bez jakéhokoli dokazování k opačnému závěru než soud prvního stupně ohledně postoje stěžovatele ke spáchání skutku, v důsledku čehož napadené rozhodnutí trpí vadou, která ve spojení s ostatními nedostatky způsobila negativní rozhodnutí o vině. K tomuto závěru se navíc stěžovatel nemohl vyjádřit, neboť veřejné zasedání soud konal bez jeho přítomnosti.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se zjištěným skutkovým stavem. Svou argumentací však Ústavní soud staví do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší. Jak již bylo řečeno, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do úvah soudu o tom, jaké důkazy je třeba v řízení provést, ani přehodnocovat provedené důkazy a činit odlišné skutkové závěry. Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze případ, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Taková situace v projednávané věci nenastala.
Obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně vysvětlily, ze kterých důkazů vycházely, a popsaly řetězec důkazů nevykazující mezery a nevyvolávající pochybnosti o stěžovatelově vině. Z odůvodnění rozhodnutí rovněž jednoznačně vyplývá, jak se obecné soudy vypořádaly s obhajobou stěžovatele, proč považovaly skutkový stav za dostatečně zjištěný a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí vykazovala znaky svévole, a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich jsou dovozovány, či mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy neexistuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Pokud jde o námitku, že v řízení nebyly provedeny stěžovatelem navrhované důkazy, Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 87/99, I. ÚS 566/03, IV. ÚS 219/03), dle níž zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Je naopak oprávněn zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí odůvodnit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci se odvolací soud důkazními návrhy stěžovatele ve svém usnesení zabýval. Návrh na doplnění dokazování výslechem dalších svědků či opakováním některých výslechů zamítl, neboť je považoval za zcela nadbytečné (viz č. l. 169). Ohledně výslechu V. H. a konfrontace s ní sice odvolací soud konstatoval, že svědkyně dne 31. 5. 2010 zemřela, a proto provedení důkazů již nepřichází v úvahu, zároveň však vysvětlil, proč zjištění, zda stěžovatel jednal v dohodě s touto svědkyní či zcela samostatně, je z hlediska viny stěžovatele nepodstatné (viz č. l. 170). Pokud tedy krajský soud návrhům nevyhověl s tím, že jde o důkazy nadbytečné, a rozhodnutí o tom dostatečně odůvodnil, nelze mu z hlediska ústavního cokoli vytknout.
K tvrzení stěžovatele, že veřejné zasedání proběhlo bez jeho přítomnosti, a neměl tedy možnost se k odlišnému závěru odvolacího soudu vyjádřit ani k němu navrhovat další důkazy, je nutno uvést, že pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita (k tomu viz blíže např. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 236/04). Tento princip, který je v projednávané věci překážkou přípustnosti zmíněné námitky stěžovatele, se projevuje v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, ještě před podáním ústavní stížnosti. V projednávané věci bylo takovým prostředkem dovolání, neboť podle ustanovení §265a odst. 1 trestního řádu lze napadnout pravomocné meritorní rozhodnutí soudu druhého stupně dovoláním, pokud to zákon připouští. Podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu lze dovolání podat z důvodu, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení či veřejném zasedání, což také ve své podstatě v posuzované věci stěžovatel namítá. V takovém případě se tedy stěžovatel měl obrátit nejprve na Nejvyšší soud s dovoláním, a teprve poté eventuelně podat ústavní stížnost. Pouze na okraj Ústavní soud podotýká, že jeho námitka se jeví nepřípadnou v situaci, kdy stěžovatel byl o konání veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn a bez jakékoliv omluvy se k němu nedostavil (napadené usnesení odvolacího soudu č. l. 168).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů v předmětném trestním řízení byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu