ECLI:CZ:US:2011:2.US.3479.10.1
sp. zn. II. ÚS 3479/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Z. M., zastoupeného JUDr. Tomášem Chramostou, advokátem advokátní kanceláře JUDr. Milan Kindl, CSc. (KINDL & PARTNEŘI), se sídlem v Chomutově, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 11/2010 ze dne 30. září 2010, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 7. prosince 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž bylo ke stížnosti státní zástupkyně zrušeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 51 Nt 204/2010-103 ze dne 3. června 2010, a nově bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel byl předán k trestnímu stíhání do Italské republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu pro trestný čin zločinného spolčování za účelem mezinárodního obchodu s omamnými prostředky podle §74 odst. 1, 2, 3 a 5 výnosu prezidenta Italské republiky č. 309/1990, jehož se měl dopustit tím, že se v letech 2005 a 2006 sdružoval s dalšími osobami i mladšími čtrnácti let za účelem spáchání více trestných činů spojených s dovozem značného množství omamných látek typu kokain z Nizozemí do Itálie, skrýval je a posléze předával různým osobám v Římě. Dále bylo zamítnuto předání v případě trestného činu podle §110 trestního zákoníku a §73 výnosu prezidenta Italské republiky č. 309/1990, jehož se měl dopustit tím, že dne 23. června 2005 nedovoleně dovezl se S. D. do Itálie a tam posléze přechovával za účelem dalšího prodeje omamnou látku kokain o hrubé váze 500 g, kterou pak předal A. B., F. H. a S. G. G., dále bylo předání podmíněno vrácením stěžovatele k trestu odnětí svobody do České republiky, bude-li mu takový trest uložen a nevysloví-li stěžovatel souhlas s jeho výkonem ve vyžadujícím státě, a konečně byl stěžovatel vzat do předávací vazby. Stěžovatel je přesvědčen, že obecný soud napadeným rozhodnutím nepřípustným způsobem zasáhl do jeho základních práv podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 alinea prima Listiny základních práv a svobod, a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel se konkrétně dovolává principu ne bis in idem a stručně řečeno namítá, že byl napadeným rozhodnutím vydán k trestnímu stíhání pro skutek, pro nějž již byl v Itálii odsouzen, jen se jedná o jinou právní kvalifikaci téhož jednání. Dovolává se přitom právních názorů obsažených v rozsudku Soudního dvora Evropských společenství ve věci Leopold Henrik Van Esbroeck č. C-436/04 ze dne 5. října 2004 (2006/C 131/31), rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Gradinger proti Rakousku č. 15963/90 ze dne 23. října 1995, nálezu (správně usnesení) sp. zn. II. ÚS 143/02 (U 21/27 SbNU 261), a různých rozhodnutí Nejvyššího soudu, naposledy sp. zn. 8 Tdo 167/2010 ze dne 31. března 2010. Poukazuje rovněž na to, že rozhodnutím Tribunale di Roma č. j. 3151/2010 ze dne 28. října 2010 bylo zrušeno trestní stíhání, jež bylo proti němu vedeno a současně byl zrušen vydaný evropský zatýkací rozkaz a stěžovatel byl propuštěn z vazební věznice, a to právě pro porušení zásady ne bis in idem.
3. S ohledem na to, že je tvrzeno porušení osobní svobody stěžovatele v důsledku uvalení vazby, byla Ústavním soudem v souladu s jeho ustálenou rozhodovací činností shledána naléhavost věci a tím i důvod k projednání věci přednostně mimo pořadí. Nic na tom nemění, že z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že toto omezení osobní svobody již mělo být ukončeno rozhodnutím cizozemského soudu. Irelevance onoho cizozemského rozhodnutí pro tuto věc je dána kompetencí Ústavního soudu, která je omezena na přezkum ústavnosti zásahů orgánů tuzemské veřejné moci. Proto k cizozemským rozhodnutím nejudikatorní povahy lze zásadně přihlížet jen v situaci, kdy taková rozhodnutí s věcí nejen bezprostředně souvisí, ale i předchází napadenému rozhodnutí (zásahu). V opačném případě by patrně rovněž musela být ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta jako nepřípustná s tím, že k nápravě vytýkaného porušení osobní svobody vazbou došlo v důsledku využití cizozemských procesních prostředků nápravy.
4. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
5. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se obecný soud zabýval věcí velice důkladně a že se podrobně zabýval všemi námitkami stěžovatele. Dlužno dodat, že tyto námitky jsou, s výjimkou poukazu na rozsudek Tribunale di Roma vydaného později, prakticky totožné s těmi, jež stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti. S argumentací obecného soudu se tedy stěžovatel v ústavní stížnosti prakticky nijak nevypořádává, aby tak svým námitkám dodal ústavněprávní rozměr (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
7. Obecný soud odmítl argumentaci výše uvedenými rozhodnutími, z nichž vyšel soud prvního stupně s tím, že jimi nebyl řešen stejný či podobný případ jako nyní. Dále vyšel z toho, že pod pojem skutek (čin) nelze podřazovat takové trestněprávní konstrukce, jako je např. pokračování v trestném činu, neboť pokračující trestný čin se skládá z jednotlivých činů (skutků), které sice musí vykazovat určité objektivní a subjektivní souvislosti, ale jde o jednotlivé události oddělitelné v čase, prostoru i v konkrétním předmětu i následku, takže každá z těchto událostí je zpravidla sama o sobě již činem (skutkem), byť dílčím. Dále obecný soud vyšel z toho, že z dodatkových informací italské strany vyplývá, že stěžovatel má být stíhán, protože se spolčil s jinými osobami za účelem spáchání více trestných činů týkajících se vnášení a dovozu omamné látky na území Itálie, kdy měl působit jako kurýr, tedy že se měl kromě případu, pro nějž byl již odsouzen, dopustit jako kurýr více skutků, které byly prováděny ve zločinném spolčení s více osobami. Každou tuto činnost je podle názoru obecného soudu třeba považovat za čin či skutek s tím, že podle §89 odst. 3 trestního zákona (§116 trestního zákoníku) by se jednalo o pokračování v trestném činu spáchané více dílčími útoky (skutky). Z toho uzavřel, že stěžovatel byl již odsouzen pro jeden dílčí útok a jen ohledně něj je možné zamítnout předání. Konečně vyšel obecný soud z toho, že aplikovaná ustanovení tuzemského právního řádu nejsou v rozporu s dosavadní judikaturou soudních orgánů Evropské unie a je podpořen judikaturou Ústavního soudu (vedle stěžovatelem uváděného usnesení poukázal na usnesení sp. zn. Pl. ÚS 6/03, U 18/30 SbNU 573). S ohledem na čas obecný soud odmítl návrh státní zástupkyně, aby bylo vyčkáno do rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o skutkově obdobném případu Gaetana Mantella.
8. Shora uvedené závěry lze považovat za přesvědčivé, postrádající jakoukoliv libovůli či nedostatek respektu k základním právům a svobodám stěžovatele, a proto lze mít napadené rozhodnutí obecného soudu za ústavně souladné. Je možné dodat, že v mezidobí dospěl k přiměřeně týmž závěrům i Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ve věci Gaetana Mantella č. C-261/09 ze dne 16. listopadu 2010. V něm totiž dospěl k závěru, že pokud justiční orgán vystavující evropský zatýkací rozkaz na doplňující žádost výslovně konstatuje, že předcházející rozsudek není konečným rozhodnutím vztahujícím se na činy uvedené v jeho zatýkacím rozkazu, a tudíž není překážkou pro trestní stíhání, v jejichž rámci byl uvedený zatýkací rozkaz vydán, nemá vykonávající justiční orgán ve spojitosti s takovým rozsudkem žádný důvod uplatnit povinné odmítnutí výkonu. Nic na tom nemůže změnit ani to, že následně dojde ve vyžadujícím státu k propuštění z vazby, a to z jakéhokoliv důvodu (ostatně italské rozhodnutí ani žádné důvody neobsahuje).
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu