ECLI:CZ:US:2011:2.US.3491.11.1
sp. zn. II. ÚS 3491/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2011 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Ing. L. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Švihlou, advokátem se sídlem Přemysla Otakara II. 32, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 27. 7. 2011 sp. zn. 42 To 217/2011 a usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 5. 5. 2011 č. j. 1 Nt 7/2008-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 18. 11. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž jimi měl být porušen čl. 4 odst. 3 a čl. 8 odst. 2 Listiny.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou v záhlaví citovaným usnesením dle §283 písm. d) tr. řádu zamítl žádost stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci vedené týmž soudem pod sp. zn. 3 T 111/2002 pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, za nějž byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku se stanovením zkušební doby 2 let a uložena povinnost zaplatit poškozené částku 295 000 Kč. Své zamítavé stanovisko okresní soud odůvodnil mimo jiné tím, že "žádná nová skutečnost (ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu) v průběhu řízení o návrhu (stěžovatele) na povolení obnovy řízení najevo nevyšla, proto byl návrh zamítnut."
Stížnost stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí okresního soudu Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě v záhlaví citovaným usnesením dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, neboť stížnostní námitky stěžovatele neshledal důvodnými.
Stěžovatel v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňoval a na podporu tvrzení o nesprávnosti postupu okresního i krajského soudu předestřel obdobnou argumentaci, která byla již obsahem nejen samotného návrhu na povolení obnovy řízení, ale především stížnosti proti jeho zamítnutí a do určité míry i obsahem odvolání a dovolání proti odsuzujícím rozsudkům obecných soudů ve zmiňovaném trestním řízení. Stěžovatel tak opětovně polemizoval s konkrétními právními závěry obecných soudů při hodnocení opodstatněnosti jím předložených nových tvrzení a důkazů, přičemž namítal, že obecné soudy tato nová tvrzení a důkazy dostatečně nezhodnotily a nezasadily do kontextu s již provedenými důkazy, které byly provedeny v nalézacím řízení, ač závěry z nich vyplývající jsou těmito novými důkazy zpochybňovány, což by mělo vést i ke změně rozhodnutí o jeho vině. Proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí v řízeních obecné soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Jak Ústavní soud výše konstatoval, stěžovatelem předložené argumenty jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy, které se nadto pohybují pouze v rovině jednoduchého práva. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že se všemi námitkami stěžovatele uvedenými v ústavní stížnosti stran nedostatečného a "zmatečného" způsobu zhodnocení jím předkládaných "nových" důkazů a tvrzení v řízení o povolení obnovy řízení, se okresní i krajský soud podrobně vypořádaly. Své závěry o nezpůsobilosti stěžovatelem nově předestřených tvrzení a důkazů vyvolat následky předvídané §278 tr. řádu, především v kontextu s již provedenými důkazy v nalézacím řízení, řádně a detailně zdůvodnily. Ústavní soud proto neshledal, že by napadená rozhodnutí obecných soudů vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech a postupu obecných soudů tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Samu okolnost, že obecné soudy námitkám stěžovatele nepřisvědčily a tedy neshledaly naplnění podmínek pro povolení obnovy řízení, nelze v žádném případě považovat za porušení jeho základních práv.
Proto Ústavní soud s ohledem na výše uvedené podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2011
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu