ECLI:CZ:US:2011:2.US.3493.10.1
sp. zn. II. ÚS 3493/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti P. N., zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 5. 10. 2010, č. j. 13 To 254/2010-1216, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 4. 2010, č. j. 2 T 62/2009-825, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V záhlaví označeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel shledán vinným trestnými činy útisku podle §237 trestního zákona a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 trestního zákona a za to mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem. Krajský soud pak napadeným usnesením zamítl stěžovatelovo odvolání.
Stěžovatel se nyní obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Je přesvědčen, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavním pořádkem chráněných základních práv a svobod, zejména pak práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí o nich.
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, sloužícím jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytující ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jestliže právní předpis (trestní řád) stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci i k nápravě případného porušení základních práv a svobod jednotlivce.
Z ústavní stížností samé plyne, že stěžovatel ve věci podal - jak uvádí "z procesní opatrnosti" - souběžně s ústavní stížností dovolání k Nejvyššímu soudu. Tuto skutečnost soudce zpravodaj ještě ověřil dotazem u Nejvyššího soudu. Zde zjistil, že o dovolání je vedeno řízení sp. zn. 8 Tdo 1482/2010, přičemž dne 2. 12. 2010 byl příslušný spis vrácen soudu prvého stupně s pokynem k provedení procesních úkonů a následnému opětovnému předložení věci k rozhodnutí o dovolání. Dosud tedy o mimořádném opravném prostředku rozhodnuto nebylo.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost, podaná souběžně s dovoláním, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je podané dovolání, resp. rozhodnutí o něm.
Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, s ohledem na text ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, není důvod.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pokud by jeho dovolání neuspělo a stěžovatel by dospěl k závěru, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti, zohledňující i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu v celém rozsahu odmítnout jako nepřípustnou.
Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, který stěžovatel současně připojil, musel být vzhledem ke své akcesorické povaze k ústavní stížnosti samotné rovněž odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2011
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj