ECLI:CZ:US:2011:2.US.3508.10.1
sp. zn. II. ÚS 3508/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky V. F., zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. června 2010, č. j. 16 C 15/2002-615, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2010, č. j. 39 Co 320/2010-647, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy v řízení porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. června 2007, č. j. 16 C 15/2002-420, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalovaném (pojišťovna Generali, a. s.) zaplacení částky 84.161 Kč jako nároku na výplatu pojistného plnění. Proti citovanému rozsudku podala žalobkyně odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2010, č. j. 39 Co 320/2010-647, bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. června 2010 č. j. 16 C 15/2002-615, kterým bylo odvolání žalobkyně proti výše uvedenému rozsudku odmítnuto pro opožděnost. Odvolací soud konstatoval, že rozhodnutí soudu bylo stěžovatelce, konkrétně jejímu zástupci, doručeno fikcí - uložením (ve lhůtě 10 dnů od uložení zásilky na poště) - tedy dnem 15. října 2007. Jestliže bylo odvolání podáno dne 31. října 2007, jednalo se o odvolání opožděné. Skutečnost, že zásilka byla vyzvednuta na poště následně po uplynutí úložní doby dne 19. října 2007 osobně zástupcem žalobkyně, odvolací soud nepovažoval za rozhodnou a ani nepřipustil možnost, že by mohl být běh lhůty pro podání odvolání odvíjen od skutečného data doručení.
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces, kterého se měly dopustit obecné soudy tím, že odmítly odvolání proti rozsudku pro opožděnost, aniž by se zabývaly věcnou stránkou věci. Stěžovatelka brojí zejména proti posouzení včasnosti, resp. opožděnosti opravného prostředku obecnými soudy. Problém s opožděností opravného prostředku vyplynul dle tvrzení stěžovatelky z nesouladu lhůty pro uložení zásilky na poště v rozsahu 15 dnů a lhůty pro vznik fikce doručení v rozsahu 10 dnů. Tento nesoulad byl odstraněn až novelizací občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. července 2009. Stěžovatelka zdůrazňuje, že posuzování včasnosti podání opravného prostředku nemůže být v situaci, kdy se účastník aktivně brání (sám si písemnost osobně vyzvedne), v právním státě posuzována v neprospěch tohoto účastníka. To vše vyvstává do popředí v situaci, kdy soudkyně soudu prvního stupně vydala rozsudek, aniž by bylo nadřízeným orgánem rozhodnuto o tom, že není vyloučena z rozhodování. Stěžovatelka dále dovozuje, že soudy nerespektovaly procesní situaci upravenou v §50c a §46 o. s. ř., zejména s ohledem na novelu provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., i na to, že se zástupce stěžovatelky v době doručování výzvy k vyzvednutí v místě bydliště nezdržoval.
III.
4. Ústavní soud úvodem připomíná, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se jako zvláštní kategorie návrhů rozeznávají návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastnicí, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
6. V dané věci stěžovatelka brojí proti rozhodnutím, kterými bylo její odvolání odmítnuto pro opožděnost. Vychází přitom z přesvědčení, že okamžik od kterého se měla lhůta pro podání odvolání počítat, je třeba počítat od data skutečného vyzvednutí rozhodnutí na poště a nikoliv ode dne nastoupení fikce doručení, která dni faktického vyzvednutí písemnosti předcházela. Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti poměrně sofistikovaně rozebírá, proč je třeba považovat její odvolání za včasné, v podstatě opakuje svoji argumentaci, kterou uplatnila v řízení před obecnými soudy a s níž se soudy náležitě vypořádaly, a která nepřináší z ústavněprávního hlediska nic nového. Ústavní soud nemá proti závěrům obecných soudů ohledně okamžiku doručení žádné výhrady. Odvolací soud se rovněž zabýval i dalšími okolnostmi podstatnými pro doručení rozsudku soudu prvního stupně (např. neúčinností doručení). Jeho závěrům v tomto směru rovněž nelze nic vytknout.
7. Je pravdou, že rozdíl mezi desetidenní fikcí doručení upravenou v §46 odst. 5 resp. 6 o. s. ř. a patnáctidenní úložní dobou u doručujícího orgánu (§50b odst. 3 o. s. ř.), který existoval za účinnosti občanského soudního řádu účinného do 30. června 2009, působil komplikace a mohl být pro účastníky řízení matoucí. To ovšem nic nemění na tom, že bylo třeba postupovat a vycházet jednoznačně z pravidel stanovených v občanském soudním řádu pro doručení rozhodnutí a za okamžik doručení považovat již den, kdy nastoupila fikce doručení tzv. uložením (tzn. v dané věci z §46 a §50c o. s. ř. ve znění do 30. června 2009), třebaže byla písemnost později (po uplynutí desetidenní lhůty) na poště vyzvednuta. Rozhodující přitom je, jak správně podotýká i odvolací soud, poučení v písemném vyhotovení rozhodnutí. Skutečnost, že stěžovatelka za okamžik doručení mylně považovala den faktického převzetí písemnosti na poště a nikoliv den, kdy nastala fikce doručení, nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti pouze na okraj připomíná právní zásadu "ignorantia iuris neminem excusat" (neznalost zákona neomlouvá).
8. Není případná ani námitka stěžovatelky, že v době rozhodování soudu prvního stupně ve věci samé nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti nadřízeným soudem. Tato námitka by mohla být relevantní, pokud by nadřízený soud konstatoval, že jsou dány důvody pro vyloučení soudce. To se však nestalo a nebylo tedy možno dovodit, že by rozsudek, proti němuž směřovalo opožděné odvolání, vydala podjatá soudkyně.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu